Brnda

[. . .]

Tma se převrátila z boku na bok, mlaskla a pohltila dalšího chodce. Otevřela oči, zívla a rozhlédla se kolem. Jak jistě víte, Tma obvykle vychází na ulici pouze v noci a ve dne obývá páchnoucí brlohy a podsvíččí společně s individui, s nimiž se tam popaktuje a zapáchá si temné skutky.

Na slunce se Tma neodváží, pokud, pak jen ve skrytu lidí, plíží se po málu v podobě stínu, přilepená těsně u země. Trochy tmy se udržují též pod očními víčky a naplňují zraky v okamžiku mžiku, vstupují jimi v nás ve snách, aby učiněno bylo zadost věcem nevyřčeným, proto sny po probuzení mizí v temnotě zapomínání.

Z vyprávění Šimona Utěšitele

Již nikdo neví, jak dlouho jedeme. Cesta se podivně kroutí a osazenců vozu přibývá, či ubývá, nevím, cestujeme tak dlouho, že jsem zapomněl smysl těchto slov. Snad měla něco společného s množstvím, ale i význam tohoto pojmu pomalu mizí v temnotách lese, jímž právě projíždíme.

Včera jsem uviděl ukazatel, šel jsem tedy blíže, ten mne však kousl do nosu. Takže ani teď nevíme, kam vlastně jedeme. Z vyprávění starců spících v někde v hlubinách vozu, zřejmě pod stolem vím, že dříve snad naše cesta cíl měla. . .

[. . .]

Dnes ráno se zbláznilo kolo. Vyskočilo, třikrát oběhlo vůz, plivlo mi do očí a jalo se přemlouvat ostatní, by si sním zahrály "Kolo kolo mlýnský". Museli jsme mu dát svěrací kazajku a důtku. Naštěstí pravé zadní je schizofrenní, takže máme náhradu.

V jedné knize jsem četl návod, jak nezešílet na dlouhých cestách. šlo o to, pomalu vymazávat své okolí za smyslů. Je to dobrá metoda proti ponorkové nemoci.

Já

Všechny knihy v tomto Městě se pominuly. Snad je chovali příliš dlouho pohromadě se spisy Arcybaševa, snad vinou papíru, zalomenin, či škaredou vazbou, možná i knihomoly, neřkuli čtenáři, špatným uskladněním, ale jisté je, že každá kniha po několika stranách začala vehementně nabádat k sebevraždě. Zvláště důvtipná byla dětská leporela, kterážto se mnohde stala i nástrojem skutku vskutku hanebného.

Městská rada si této skutečnosti povšimla záhy, ale při zápisu rozhodnutí o zavření Městské knihovny do kroniky se utloukla postupně pečetí. Zřejmě při hledání precedentu přečetli příliš mnoho stran.

Zkáza se šířila jako lavina. Městský hřbitov nestačil pojmout příval a hrobníci se zaživa pohřbili při četbě náhrobních nápisů. Smutný konec měl i nekrofil Kodým, který natrefil na mrtvolu faráře Doubala majícího na

zádech vytetovanou Epištolu sv. Pavla Korintským.

Z veškerého obyvatelstva města zbyla jen jediná osoba. Já.

Z vyprávění Šimona Utěšitele

Ráno nás dostihla špička mého ukousnutého nosu. Chvíli obtěžovala ženy v zadní části vozu a pak se prohlásila za náčelníka výpravy. Protože nikdo z nás neví co to znamená, nechali jsme ji náčelníkovat až do oběda.

Snad je to kanibalství, ale malé zpestření jednotvárné stravy přispělo k soudržnosti celého kolektivu. Krom toho nám to náčelníkování poněkud vadilo.

Po obědě nás Henoch, jeden z nejstarších obyvatel vozu, seznámil se svoji novou teorií o našem původu. Podle ni jsme mlýnky na maso a vozem, který obýváme, nás vezli na trh. Cestou však propuklo šílenství a lidé se navzájem rozemleli na malé kousky. Jejich duše vstoupily v nás, což způsobil Bůh-strojjediný svým zásahem.

Dnes jsem se pokusil poprvé uplatnit metodu popsanou v knize. Les poněkud zřídl. Ponorka je snad nějaký druh ptáka.

Brnda

"Lusové věřili, že v hřebenech vln vzpěněných větrem Kadmô se za úplňku měsíce Mídánu odehrávají celé příběhy ztvárněné masami vod valících se přes sebe", prohlásil trpaslík a na vysvětlenou dodal: "Žumlo".

Nikdo neodpovídal, tak hluboce zasáhlo zjištění auditorium. Brnda nikdy nelhal a všichni otřeseni mlčeli. Navíc se Brnda v místnosti nacházel sám a tak na další dotazy odpověděl citátem:

Víří výři, netopýři,

kolem škvíry chvíli kvílí.

Itinerář potřebností nutných k cestě měsíční.

Měsíc jest nejsvětlejší skutečností tmy, tedy ho můžeme dosíci pouze okamžikem, kdy se tma cachtá ve vaně a to ve chvíli ponoření hlavy.

Pozor na mýdla a kartáče.

Nadechnout se zhluboka, tma dokáže být ponořena i několik let.

Je těžké poznat, která část tmy je hlava.

Hotovo

Dům vyskočil z jámy za tímto účelem vyhrabané, ušel pár kroků, opřel se o roh baráku a dělal chvíli jakoby nic. Když to měl hotovo, dělal zas chvíli jakoby něco. Pak vzal jakoby nic, položil ho na jakoby něco, poodstoupil a zálibně zamnul ruce. "Tady teď bude bydlet".

Z vyprávění Šimona Utěšitele

Henoch za ta léta vymyslel už pět způsobů jak číst knihy v našem voze. Pokaždé mu vyšlo něco jiného a poslední pokus přinesl mlýnky na maso. Uctívání Boha-Strojjediného se zatím rozšířilo po celém voze. "Mít

kliku} se na základě učení považuje za velké štěstí. Nemyslím si, že by Henoch měl tentokrát pravdu, ale zatím nikoho neupálil. Ostatně se domnívám, že knihy vypadaly jinak. Měly stránky, hřbet a písmenka.

Metoda opravdu funguje. Dnes jsem ze svého vědomí vymazal oj spojující vůz s tahouny a od té doby stojíme. Tahouni někam odtáhli. Aspoň je nemusím vymazávat. Ptákem se snad dříve zatloukalo.

Když Lus potká Lusa a oba jsou bez čepice, řekne se odraz měsíce ve vlnách: Nažraný tygr. Když si jeden prozpěvuje, pak je to: Příjemné poskákání, naopak krutmo: Kde jsou zebří oči?, pokud jeden z nich není Lus, ale nikdo to neví: Otevřeno za jízdy. Při poodhalené bederní roušce smyslů: ukousnutím půlky mrkve. Nikdo nezná odraz měsíce ve vlnách lépe než Lusové. Žumlo.

(Ze zápisníku trpaslíka Brndy)

Dům vzal plnicí pero, naslinil špičku a jal se přepisovat Písemnost tohoto znění:

Smlouva

Brnda t.č. rpaslík a dům ve kterém bydlí podpisují tuto smlouvu:

Obyvatelstvo města činí svým vzrůstem Brndovi příkoří.

Žádá tedy potrestat.

Knihy přepíše dům, ve kterém Brnda bydlí, protože umí psát, dle Brndova návodu.

Poslední písemnost, kterou dům přepíše dle návodu Brndy, bude tato smlouva.

Když dům přepsal smlouvu dle Brndova návodu a přečetl ji, zda v ní neudělal kaňky, zhroutil se. Ve svých troskách pohřbil i trpaslíka Brndu.

Z vyprávění Šimona Utěšitele

Včera jsem ze svého vědomí vymazal noc a od té doby je stále den. Měl jsem možná vymazat i měsíc, protože mi noc připomíná. Dnes vymažu vůz, pak Henocha a nakonec konec. Pak sebe. Nechám tu jen knihu, kterou jsem napsal. Brnda by si takový konec nezasloužil.

Osud dle Lusů vzniká spojením odrazu měsíce ve vlnách s příběhy uvězněnými v jejich hřebenech. Okamžikem, kdy hladová tma, kterou lidé, ani Lusové již léta nekrmí, pozře měsíc, mizí příběhy v zapomnění, stejně jako nejstarší

Luská pověst o Šimonu Utěšiteli.

Žumlo.

(poslední slova trpaslíka Brndy)