Po počátku

Nicota si nicoval ve své nanicovaté existenci a tak trochu vzpomínal na staré časy, kdy mu všechno, tj. celé odnikud nikam patřilo. Tedy do té doby, než se zde objevil Slovo. Slovo byl až nepříjemně ukecaný chlapík a sukničkář, který nenechal žádnou ženskou na pokoji a svými potomky záhy zaplnil do posledního místa bývalé Nicotovo hájemství. Navíc o sobě velkohubě prohlašoval, že je počátkem všeho.

"Jak může být počátkem všeho slovo, které nemá žádný význam, ani smysl (obojí vzniklo až později, přičiněním Slova)", ptal se často sám sebe Nicota a považoval to za paradox nutně vyvracející Slovovu existenci. Ten si však z toho nedělal příliš těžkou hlavu a po vzniku politiky, která opodstatnila i existenci slov bez vztahu k realitě, tento argument přehlížel zcela.

Nicota se zpočátku bránil a pokoušel se vrátit světu původní řád. Jednou, když Slovo spal, vmísil se mezi jeho děti formou mezer. Bohužel slova tak získala na srozumitelnosti a Slovo pak ještě dlouho potměšile říkal, že něco vždy předchází nic. Úspěšnější byla akce s prasklým potrubím. Kdyby se tehdy Slovo na poslední chvíli nevytasil s loďařským průmyslem, měl by dnes Nicota o nepříjemného spolubytujícího méně. Slibně se vyvíjela i operace Oppenheimer-Sacharov, ale když už chtěl Nicota bouchnout šampaňské, vynořili se odněkud "Mírové hnutí", "Bezjaderné zóny" a "Salt 1" a velkolepý záměr zhatili. Nicota byl nucen stáhnout své jednotky do Íránu a Koree, kde je sice občas podpořil, ale ve skutečnosti do nich již příliš nadějí nevkládal.

Ne, že by se Slovo občas nesnažil o sblížení s Nicotou. Vyrobil pro něj družku -- Nulu. Byla to veselá, nenáročná baculka, se kterou si Nicota užil spousty legrace. Měli spolu i syna, co vypadal jako nekonečno, jen mu mezi ovály přebýval malý kousek ničeho. Byl to však budižkničemu s pramalým vztahem k práci a nakonec si našel jen místo správce veřejných toalet.

"Ale jednou mi to tu bude zase celé patřit", řekl si Nicota a s myšlenkou, že by něco malého pojedl v duchu dodal: "koneckonců tento svět není zas tak uplně špatný".

Vzdechy vzduchem

2. ledna 1998
Všichni si myslí, že jsem letadlo a přitom jsem blázen. Není to jen problém můj, ale i letecké společnosti která mne vlastní. Měl bych bezpečně a včas přepravovat cestující z místa na místo, ale přitom se mi v kopkitu honí divné myšlenky. Často se mi zdá, že je ve mne více osobností a to i v době, kdy všichni pasažéři opustí palubu. Rád bych si o svých pocitech s někým promluvil, ale obývám hangár jen s jedním Antonovem a párem Jakovlevů a ti jsou každou noc zpití do němoty.

5. března 1999
Včera jsem si listoval přiručkou pro mechaniky, kterou ve mne kdosi po údržbě zanechal a dočetl jsem se, že většina součástek je navržena a vyrobena s nějakou psychickou poruchou. Motory, i ty proudové, mají v točivých částech zakomponován hyperkinetický syndrom. Palubní desky se běžně montují obsedantně-kompulzivního typu a v poslední době se hodně experimentuje s černými skříňkami trpícími Korsakovou psychózou. O letadlech jako celku tam však nic nepsali. Nemohu spát, protože mí spolubydlící si celou noc prozpěvují Amurské vlny.

2. října 1999
Dnes jsem se při přistávání svěřil naváděci věži, že slyším hlasy. Odpověděla, že je to normální. Éter je prý plný hlasů a nemám nechávat spojovací zařízení poslouchat na tak širokém pásmu. Nevím, co je na tom pravdy. Hlasy slyším zejména v nákladovém prostoru, kde žádný přijímač není a navíc Lorenz již dávno dokázal, že žádný éter neexistuje. Dám si příště pozor, komu co říkám.

8. července 2001
Zašel jsem se svými problémy k letadlovému psychologovi. Nejprve mne perlíkem dvakrát praštil do podvozku a pak se ptal, jestli si vzpomínám na něco stresujícího z doby kdy mne montovali a jak jsem prožíval období prvního tankování. Nakonec mi předepsal skotské kerosenové střiky a poslal zpátky na ranvej. Nemám z toho dobrý pocit a nenávidím Amurské vlny.

11.září 2001
Před týdnem jsem si všiml, že nedaleko JFK žije budova s rozdvojenou osobností. Rozhodl jsem se, že ji dnes navštívím. Je asi jediná, kdo mi může rozumět. Musím si trochu pospíšit, protože mne zdržely turbulence nad oceánem. Kdyby ti saudové na palubě aspoň tolik nehlučeli.

Tady a teď

Žijeme v Tady a teď. Osobně bych radši žil třeba v něčem od Pynchona, nebo V melounovém cukru, ale místo toho musím obývat knihu pisálka jehož zápletky jsou nepřesvědčivé a pointy slabé. Navíc si myslím, že je alkoholik. Přesněji: alkoholik rurálista. Vesnické idyly, krásná příroda a modravé hory s ptactvem nebeským zvládá dokonale a zrovna já musím být městskou postavou bydlící u magistrály. Navíc ta jeho vášeň k verbálním kakafoniím! Zkuste si spát vprostřed "temného rumtudum rozlámaných pražců", "hřížích se rachotů nedokonale seřízených motorů", či "upěnlivého jekotu startujících letadel". Vsadím se, že to vzdáte po třech stránkách.

Občas se sejdeme s jinými postavami a snažíme se věci napravovat. Rovnáme pochroumané dialogy, vyklepáváme nabouranou naraci, svařujeme prasklé aluze. Máme i tajný fond. Až se na něm sejde dost peněz, chceme koupit našemu autorovi kurz kreativního psaní a pár zakladních přiruček. Ale vždycky nás vypátrá a ráznými škrty rozpráší, často i díly daleko.

Mám ale plán. Ukryji se jednou v temném koutku Tady a teď a za mihotavého svitu metafor napíšu knihu. O něm.