Ireneo Funes

Měl bych si prý vést deník. Přijde mi to zbytečné, neboť si pamatuji všechny události svého života tak, jakoby byly stále přítomny a převodem jediné vteřiny do slov bych popsal mnoho stran. Časem bych zřejmě psal pouze o tom jak jsem si psal deník. Mám se snad stát styčným bodem postupů současné psychiatrie a moderní literatury?

Včera mne naštívil pan Borges. "Opět" -- jak říkal. Dobře si vzpomínám na okamžik, kdy to bylo poprvé -- pracoval jsem tehdy jako časomíra pro každého, kdo neměl v našem městě hodinky -- a onen den ve srovnání se včerejškem mi připadá stejně podobný jako mrkev a parní lokomotiva. Jako mrkev a parní lokomotiva pro vás, lidi bez paměti, jako dvě mrkve pro mne.

Nový asistent doktora Lurii nedávno pravil, že i informace mají svoji váhu. Pokud prý dostatečně dlouho shromažďujeme předměty i s nepatrnou hmotností na malém místě, vytvoříme nakonec černou díru, jejíž destruktivní síla může mít katastofální následky. Dlouho pak hovořil o osobní odpovědnosti za svět a zatímco mne vyšetřoval, tvářil se velmi vážně.

Hérakleitos kdysi dávno prý nikdy neřekl: "Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky." Nacož mu údajně Zenón nikdy neodpověděl: "Protože do řeky nevstoupíš ani jednou." Snad proto má doktor Luria na dveřích cedulku: Nevstupovat. Já z řek, do kterých jsem kdy vstoupil, nikdy nevystupuji. Pamatuji si věci, které staly. Snad kdybych byl starým filosofem, lidé by si o mne pamatovali věci, které se nestaly.

Měl bych si prý vést deník, ale může si psát deník člověk, který je sám svým deníkem? Přesto to zkusím. Začnu zvláštní chutí kávy od asistenta doktora Lurii.