Dante a Petrarka

Dante seděl v zadním pokoji svého florentského
bytu, který si již před létem zařídil jako laboratoř. Dveře
nechával ze zásady otevřene, takže Petrarka mohl vstoupit
bez klepání, což také udělal. Zastihl Danta skloněného nad
stolem, jak cosi kutí.

Stroječek v jeho rukou vypadal trochu jako zubní protéza,
ovšem bez zubů.

"Co to bude?" zazajímal se Petrarka.

"Dělám na novém jazyku. Pracovně mu říkám talinština,"
odvetil Dante, aniž by zvedl hlavu.

"Italština by možná znělo lépe," prohodil Petrarka
zamyšleně.

"Italština," opakoval zálibně Dante a drbal se přitom v
rozkroku, což značilo jeho hluboké soustředění. "Ostatně
nechceš to vyzkoušet?"

"Hm, jestě bych to tady malinko změkčil," navrhl Petrarka
po chvíli, již s aparátkem v ústech. "Taky bych vyhodil
tuhle vidličku."

"To je ypsilon, ale máš pravdu, asi není potřeba."

Změna byla záležitostí několika okamžiků.

"Mluví se s tím docela dobře", zahuhňal Petrarka skrze strojek, "ještě bych zkusil jak s tím půjde skládat poezie."

"Je to sice jenom prototyp, ale můžes si ho pár dnů nechat,"
odvětil Dante.

"Diky, zkusím to. A co je tohle?" zeptal se Petrarka.

"Hra. Společenská. Řikam ji: Nebe, peklo, ráj."

"Očistec by byl možná lepší." odtušil Petrarka.