Brnda

[. . .]

Tma se převrátila z boku na bok, mlaskla a pohltila dalšího chodce. Otevřela oči, zívla a rozhlédla se kolem. Jak jistě víte, Tma obvykle vychází na ulici pouze v noci a ve dne obývá páchnoucí brlohy a podsvíččí společně s individui, s nimiž se tam popaktuje a zapáchá si temné skutky.

Na slunce se Tma neodváží, pokud, pak jen ve skrytu lidí, plíží se po málu v podobě stínu, přilepená těsně u země. Trochy tmy se udržují též pod očními víčky a naplňují zraky v okamžiku mžiku, vstupují jimi v nás ve snách, aby učiněno bylo zadost věcem nevyřčeným, proto sny po probuzení mizí v temnotě zapomínání.

Z vyprávění Šimona Utěšitele

Již nikdo neví, jak dlouho jedeme. Cesta se podivně kroutí a osazenců vozu přibývá, či ubývá, nevím, cestujeme tak dlouho, že jsem zapomněl smysl těchto slov. Snad měla něco společného s množstvím, ale i význam tohoto pojmu pomalu mizí v temnotách lese, jímž právě projíždíme.

Včera jsem uviděl ukazatel, šel jsem tedy blíže, ten mne však kousl do nosu. Takže ani teď nevíme, kam vlastně jedeme. Z vyprávění starců spících v někde v hlubinách vozu, zřejmě pod stolem vím, že dříve snad naše cesta cíl měla. . .

[. . .]

Dnes ráno se zbláznilo kolo. Vyskočilo, třikrát oběhlo vůz, plivlo mi do očí a jalo se přemlouvat ostatní, by si sním zahrály "Kolo kolo mlýnský". Museli jsme mu dát svěrací kazajku a důtku. Naštěstí pravé zadní je schizofrenní, takže máme náhradu.

V jedné knize jsem četl návod, jak nezešílet na dlouhých cestách. šlo o to, pomalu vymazávat své okolí za smyslů. Je to dobrá metoda proti ponorkové nemoci.

Já

Všechny knihy v tomto Městě se pominuly. Snad je chovali příliš dlouho pohromadě se spisy Arcybaševa, snad vinou papíru, zalomenin, či škaredou vazbou, možná i knihomoly, neřkuli čtenáři, špatným uskladněním, ale jisté je, že každá kniha po několika stranách začala vehementně nabádat k sebevraždě. Zvláště důvtipná byla dětská leporela, kterážto se mnohde stala i nástrojem skutku vskutku hanebného.

Městská rada si této skutečnosti povšimla záhy, ale při zápisu rozhodnutí o zavření Městské knihovny do kroniky se utloukla postupně pečetí. Zřejmě při hledání precedentu přečetli příliš mnoho stran.

Zkáza se šířila jako lavina. Městský hřbitov nestačil pojmout příval a hrobníci se zaživa pohřbili při četbě náhrobních nápisů. Smutný konec měl i nekrofil Kodým, který natrefil na mrtvolu faráře Doubala majícího na

zádech vytetovanou Epištolu sv. Pavla Korintským.

Z veškerého obyvatelstva města zbyla jen jediná osoba. Já.

Z vyprávění Šimona Utěšitele

Ráno nás dostihla špička mého ukousnutého nosu. Chvíli obtěžovala ženy v zadní části vozu a pak se prohlásila za náčelníka výpravy. Protože nikdo z nás neví co to znamená, nechali jsme ji náčelníkovat až do oběda.

Snad je to kanibalství, ale malé zpestření jednotvárné stravy přispělo k soudržnosti celého kolektivu. Krom toho nám to náčelníkování poněkud vadilo.

Po obědě nás Henoch, jeden z nejstarších obyvatel vozu, seznámil se svoji novou teorií o našem původu. Podle ni jsme mlýnky na maso a vozem, který obýváme, nás vezli na trh. Cestou však propuklo šílenství a lidé se navzájem rozemleli na malé kousky. Jejich duše vstoupily v nás, což způsobil Bůh-strojjediný svým zásahem.

Dnes jsem se pokusil poprvé uplatnit metodu popsanou v knize. Les poněkud zřídl. Ponorka je snad nějaký druh ptáka.

Brnda

"Lusové věřili, že v hřebenech vln vzpěněných větrem Kadmô se za úplňku měsíce Mídánu odehrávají celé příběhy ztvárněné masami vod valících se přes sebe", prohlásil trpaslík a na vysvětlenou dodal: "Žumlo".

Nikdo neodpovídal, tak hluboce zasáhlo zjištění auditorium. Brnda nikdy nelhal a všichni otřeseni mlčeli. Navíc se Brnda v místnosti nacházel sám a tak na další dotazy odpověděl citátem:

Víří výři, netopýři,

kolem škvíry chvíli kvílí.

Itinerář potřebností nutných k cestě měsíční.

Měsíc jest nejsvětlejší skutečností tmy, tedy ho můžeme dosíci pouze okamžikem, kdy se tma cachtá ve vaně a to ve chvíli ponoření hlavy.

Pozor na mýdla a kartáče.

Nadechnout se zhluboka, tma dokáže být ponořena i několik let.

Je těžké poznat, která část tmy je hlava.

Hotovo

Dům vyskočil z jámy za tímto účelem vyhrabané, ušel pár kroků, opřel se o roh baráku a dělal chvíli jakoby nic. Když to měl hotovo, dělal zas chvíli jakoby něco. Pak vzal jakoby nic, položil ho na jakoby něco, poodstoupil a zálibně zamnul ruce. "Tady teď bude bydlet".

Z vyprávění Šimona Utěšitele

Henoch za ta léta vymyslel už pět způsobů jak číst knihy v našem voze. Pokaždé mu vyšlo něco jiného a poslední pokus přinesl mlýnky na maso. Uctívání Boha-Strojjediného se zatím rozšířilo po celém voze. "Mít

kliku} se na základě učení považuje za velké štěstí. Nemyslím si, že by Henoch měl tentokrát pravdu, ale zatím nikoho neupálil. Ostatně se domnívám, že knihy vypadaly jinak. Měly stránky, hřbet a písmenka.

Metoda opravdu funguje. Dnes jsem ze svého vědomí vymazal oj spojující vůz s tahouny a od té doby stojíme. Tahouni někam odtáhli. Aspoň je nemusím vymazávat. Ptákem se snad dříve zatloukalo.

Když Lus potká Lusa a oba jsou bez čepice, řekne se odraz měsíce ve vlnách: Nažraný tygr. Když si jeden prozpěvuje, pak je to: Příjemné poskákání, naopak krutmo: Kde jsou zebří oči?, pokud jeden z nich není Lus, ale nikdo to neví: Otevřeno za jízdy. Při poodhalené bederní roušce smyslů: ukousnutím půlky mrkve. Nikdo nezná odraz měsíce ve vlnách lépe než Lusové. Žumlo.

(Ze zápisníku trpaslíka Brndy)

Dům vzal plnicí pero, naslinil špičku a jal se přepisovat Písemnost tohoto znění:

Smlouva

Brnda t.č. rpaslík a dům ve kterém bydlí podpisují tuto smlouvu:

Obyvatelstvo města činí svým vzrůstem Brndovi příkoří.

Žádá tedy potrestat.

Knihy přepíše dům, ve kterém Brnda bydlí, protože umí psát, dle Brndova návodu.

Poslední písemnost, kterou dům přepíše dle návodu Brndy, bude tato smlouva.

Když dům přepsal smlouvu dle Brndova návodu a přečetl ji, zda v ní neudělal kaňky, zhroutil se. Ve svých troskách pohřbil i trpaslíka Brndu.

Z vyprávění Šimona Utěšitele

Včera jsem ze svého vědomí vymazal noc a od té doby je stále den. Měl jsem možná vymazat i měsíc, protože mi noc připomíná. Dnes vymažu vůz, pak Henocha a nakonec konec. Pak sebe. Nechám tu jen knihu, kterou jsem napsal. Brnda by si takový konec nezasloužil.

Osud dle Lusů vzniká spojením odrazu měsíce ve vlnách s příběhy uvězněnými v jejich hřebenech. Okamžikem, kdy hladová tma, kterou lidé, ani Lusové již léta nekrmí, pozře měsíc, mizí příběhy v zapomnění, stejně jako nejstarší

Luská pověst o Šimonu Utěšiteli.

Žumlo.

(poslední slova trpaslíka Brndy)

Homunkulus

Den první

Igor přinesl základní materii. Vymyl jsem tyglík a syrečky jsme vložili dovnitř, zasypali kořením a zalili pivem. Prvotní dojem je vynikající, chuťové pohárky rozkvetly a tančí v radostném tetelení. Tvarůžky připomínají malé měsíce v kalném nálevu soumraku a celá směs se tváří nadmíru spokojeně.

Po uzavření tyglíku jsme ještě chvíli hovořili v pojmech viskozita, či měrná hustota a dávali tak tak celému procesu najevo, že o něj bude postaráno s veškerou vážností a vědeckou erudicí. Zdá se, že se počínající reakci u nás líbí.


Den druhý

Roztok se zakalil, vysvětluji si to tak, že tajemství zrození musí zůstat zavařeno v intimitě skleněných stěn. Uzavírací membrána --- pyrolická záklopka mystéria se prohnula směrem dovnitř. Cestou do práce mě oblepují myšlenky:

tvarůžek
tvarrůžek

znamená to vzdálenou příbuznost s ďáblem?

Pracovně nazývám touto fázi tvoření Holomócká holomočka.


Den třetí

Sestra ze strachu před vším cizím ukryla tyglík do lednice. Zachránil jsem jej na poslední chvíli. Je na dotek chladný, leč uvnitř pulsuje.

Zprávy ze světa nabývají apokalyptických tvarů, homunkulus se v budoucnu ukáže jistě nadmíru prospěšným. Přátelé vzali existenci mých pokusů na vědomí bez podivu. Asi už svého homunkula mají.


Den čtvrtý

Pravdu a lásku homun
-kulovi,
aby nebylo homun
-kulový
(Salamandr Sue}

Syrečky vyplavaly na hladinu, zřejmě rovnováhou hustot. Do práce se zapojují prvoci (Eugena Demiurgi). Rozhodl jsem se nastudovat problematiku celého procesu v literatuře.

Pcháči štěstí,
svěrci kleští,
bezvěrci i věřitelé,
slunomilci, lunobijci,
rozvinutci (to je celé)


Den paty

Začal jsem shromažďovat literaturu:

Nicolas Flamel --- Vysvětlení hieroglyfických obrazců.
Rabelais --- Gargantua a Pantagruel.
Paseka --- Kouzelný tvarůžek.

Roztok nás pomalu vystěhovává z kuchyně, leč odkázal jsem ho do patřičných mezí a koupil těsnění. Začínám chápat některé aspekty adeptské hygieny.

Sousedé, občas si stěžující na hluk, mne na chodbě kradmo očuchávají. Bolí mě pata.


Den šestý

Na láhev jsem ani nevzpomněl. Učím ji samostatnosti. Takových dní se během měsíce jistě objeví nespočet. Ostatně její přítomnost cítím již z předsíně.


Den sedmý

Vše dnes proběhlo v jakémsi roztodivném klokotu. Membrána se vydula a vnitřní ustrojení látky se nedá nikterak předpovídat. Zdá se, že jednotlivé tvarůžky rozpoutaly válku mezi sebou. Bude vítěz silnější než sklo? Jistě však bude sto prorazit membránu. Zatížil jsem sklenici cihlou. S ubývajícím počtem syrečků můj neklid roste --- co když mne napadnou nepřipraveného, co když vytuší, že jsem ho počal z nízkých gastronomických choutek? Ne nadarmo čarodějnické příručky varují před neodpovědnými pokusy.


Den devátý

Již z pavlače je cítit smrad sýry. Uzavření sklenice do magického kruhu pomohlo. Pachy a zvuky však ven proniknout mohou. Nelze již skrývat koňů svých.


Den desátý

Den, Děs a ty.
Plynou ovzduším v nevázané skupinové terapii a pijí.
Den, Děs a ty.
Putují volně skupenstvími tvími.
Den, Děs a ty.


Den jedenáctý

Vkrádají se ve spánku, vstupují tělesnými otvory a vlní se v tanci imaginace, pachy, jejich chymické existence, tajná znamení jimiž ovládají mé pudové já, v kostýmu pižmoňe, homunkulus, jsem loutka na čichových drátcích, vysílá svá feromonová tykadla daleko před sebe a odklízí z mé cesty všechno slabé.

Pachy,
pachy,
pachyčky.
(dětská moudrost)


Den dvanáctý

Za sklem se zjevuje tvar. Tvář vytvořená kolektivem bublin na cestě vzhůru. Připodobňuje se blízkým věcem optikou zavařovacího skla. V mé přítomnosti dostává lidské rysy, rozpouští realitu do sledu čichových evidencí a mění zakřivení pachového prostoru ve svém okolí. Stávám se blíženeckou dvojicí nosních dírek, povyšuji nasalitu v jedinou pravou existenci.


Den třináctý

Pohyb za sklem organizovaný staccatem putujících útržků plynů připomíná blouznivé fantazie astronomů o vzniku sluneční soustavy. Končí platnost zákonů našeho světa chladem skleněné bariéry mezi námi? Nežije již uvnitř inteligence a nepromítá na stěny kolem pouze obrazy zastírající skutečný proces? Proč mé toulky samoobsluhou vždy končí u mrazícího boxu?


Den čtrnáctý

Našel jsem ve svém deníku záhadné zápisky. Pomalu mi dochází souvislosti, začínám tušit, proč se budím s prsty zkroucenými písařskou křečí a s modrou svrnou na jazyku. Záhadný deník, jak jsem jej nazval, nacházím na mnoha místech, některá slova jsou čitelná jen z jistých úhlů, způsob jimiž se projevuje napovídá, že se jedná o velkolepou stavbu, z níž jsem schopen zachytit pouze fragmenty. Stal jsem se figurkou obrovské kosmické hry? Proč některé nitky vedou do prázdna?


Den patnáctý

Koupil jsem si na nádraží dvakrát Vodka--delirium zpáteční. Po návratu jsem našel byt zdemolovaný, pouze sklenice odolala náporu. Je to varování?


Den šestnáctý

Membrána se vydula. Vytloukám na její povrch rytmickáznamení. Pozoruji cestu zvuku žlutou viskozitou. Odráží se ode dna a vrací se zpět. Z časových rozdílů bych mohl stanovit stáří, tvar i myšlenky homunkula. Nechce se mi.

V noci se láhev pomstila. Bublinky zvuku prochází mozkem a bytují v nosní sliznici.


Den sedmnáctý

U jídla se nečte

Bachor,
čepec,
[...]
slez.

Uzrál čas hodů a já nerozeznám vnitřek lahve od vnějšku. Homunkulus zdeformoval okolí v intencích kleinovy estetické školy. Lžíce se stává neovladatelnou přítěží, musím se na cestu vydat sám. Kdybych se nevrátil zanechám deník zde ...

Po počátku

Nicota si nicoval ve své nanicovaté existenci a tak trochu vzpomínal na staré časy, kdy mu všechno, tj. celé odnikud nikam patřilo. Tedy do té doby, než se zde objevil Slovo. Slovo byl až nepříjemně ukecaný chlapík a sukničkář, který nenechal žádnou ženskou na pokoji a svými potomky záhy zaplnil do posledního místa bývalé Nicotovo hájemství. Navíc o sobě velkohubě prohlašoval, že je počátkem všeho.

"Jak může být počátkem všeho slovo, které nemá žádný význam, ani smysl (obojí vzniklo až později, přičiněním Slova)", ptal se často sám sebe Nicota a považoval to za paradox nutně vyvracející Slovovu existenci. Ten si však z toho nedělal příliš těžkou hlavu a po vzniku politiky, která opodstatnila i existenci slov bez vztahu k realitě, tento argument přehlížel zcela.

Nicota se zpočátku bránil a pokoušel se vrátit světu původní řád. Jednou, když Slovo spal, vmísil se mezi jeho děti formou mezer. Bohužel slova tak získala na srozumitelnosti a Slovo pak ještě dlouho potměšile říkal, že něco vždy předchází nic. Úspěšnější byla akce s prasklým potrubím. Kdyby se tehdy Slovo na poslední chvíli nevytasil s loďařským průmyslem, měl by dnes Nicota o nepříjemného spolubytujícího méně. Slibně se vyvíjela i operace Oppenheimer-Sacharov, ale když už chtěl Nicota bouchnout šampaňské, vynořili se odněkud "Mírové hnutí", "Bezjaderné zóny" a "Salt 1" a velkolepý záměr zhatili. Nicota byl nucen stáhnout své jednotky do Íránu a Koree, kde je sice občas podpořil, ale ve skutečnosti do nich již příliš nadějí nevkládal.

Ne, že by se Slovo občas nesnažil o sblížení s Nicotou. Vyrobil pro něj družku -- Nulu. Byla to veselá, nenáročná baculka, se kterou si Nicota užil spousty legrace. Měli spolu i syna, co vypadal jako nekonečno, jen mu mezi ovály přebýval malý kousek ničeho. Byl to však budižkničemu s pramalým vztahem k práci a nakonec si našel jen místo správce veřejných toalet.

"Ale jednou mi to tu bude zase celé patřit", řekl si Nicota a s myšlenkou, že by něco malého pojedl v duchu dodal: "koneckonců tento svět není zas tak uplně špatný".

Vzdechy vzduchem

2. ledna 1998
Všichni si myslí, že jsem letadlo a přitom jsem blázen. Není to jen problém můj, ale i letecké společnosti která mne vlastní. Měl bych bezpečně a včas přepravovat cestující z místa na místo, ale přitom se mi v kopkitu honí divné myšlenky. Často se mi zdá, že je ve mne více osobností a to i v době, kdy všichni pasažéři opustí palubu. Rád bych si o svých pocitech s někým promluvil, ale obývám hangár jen s jedním Antonovem a párem Jakovlevů a ti jsou každou noc zpití do němoty.

5. března 1999
Včera jsem si listoval přiručkou pro mechaniky, kterou ve mne kdosi po údržbě zanechal a dočetl jsem se, že většina součástek je navržena a vyrobena s nějakou psychickou poruchou. Motory, i ty proudové, mají v točivých částech zakomponován hyperkinetický syndrom. Palubní desky se běžně montují obsedantně-kompulzivního typu a v poslední době se hodně experimentuje s černými skříňkami trpícími Korsakovou psychózou. O letadlech jako celku tam však nic nepsali. Nemohu spát, protože mí spolubydlící si celou noc prozpěvují Amurské vlny.

2. října 1999
Dnes jsem se při přistávání svěřil naváděci věži, že slyším hlasy. Odpověděla, že je to normální. Éter je prý plný hlasů a nemám nechávat spojovací zařízení poslouchat na tak širokém pásmu. Nevím, co je na tom pravdy. Hlasy slyším zejména v nákladovém prostoru, kde žádný přijímač není a navíc Lorenz již dávno dokázal, že žádný éter neexistuje. Dám si příště pozor, komu co říkám.

8. července 2001
Zašel jsem se svými problémy k letadlovému psychologovi. Nejprve mne perlíkem dvakrát praštil do podvozku a pak se ptal, jestli si vzpomínám na něco stresujícího z doby kdy mne montovali a jak jsem prožíval období prvního tankování. Nakonec mi předepsal skotské kerosenové střiky a poslal zpátky na ranvej. Nemám z toho dobrý pocit a nenávidím Amurské vlny.

11.září 2001
Před týdnem jsem si všiml, že nedaleko JFK žije budova s rozdvojenou osobností. Rozhodl jsem se, že ji dnes navštívím. Je asi jediná, kdo mi může rozumět. Musím si trochu pospíšit, protože mne zdržely turbulence nad oceánem. Kdyby ti saudové na palubě aspoň tolik nehlučeli.

Tady a teď

Žijeme v Tady a teď. Osobně bych radši žil třeba v něčem od Pynchona, nebo V melounovém cukru, ale místo toho musím obývat knihu pisálka jehož zápletky jsou nepřesvědčivé a pointy slabé. Navíc si myslím, že je alkoholik. Přesněji: alkoholik rurálista. Vesnické idyly, krásná příroda a modravé hory s ptactvem nebeským zvládá dokonale a zrovna já musím být městskou postavou bydlící u magistrály. Navíc ta jeho vášeň k verbálním kakafoniím! Zkuste si spát vprostřed "temného rumtudum rozlámaných pražců", "hřížích se rachotů nedokonale seřízených motorů", či "upěnlivého jekotu startujících letadel". Vsadím se, že to vzdáte po třech stránkách.

Občas se sejdeme s jinými postavami a snažíme se věci napravovat. Rovnáme pochroumané dialogy, vyklepáváme nabouranou naraci, svařujeme prasklé aluze. Máme i tajný fond. Až se na něm sejde dost peněz, chceme koupit našemu autorovi kurz kreativního psaní a pár zakladních přiruček. Ale vždycky nás vypátrá a ráznými škrty rozpráší, často i díly daleko.

Mám ale plán. Ukryji se jednou v temném koutku Tady a teď a za mihotavého svitu metafor napíšu knihu. O něm.

Daniel

Hodiny v nádražní hale ukazovaly 7:09 a Daniel stále nešel.

Bylo to zvláštní, neboť jen málokdo byl tak dochvilný jako on a to i v méně vypjatých situacích než byla tato. B. měl pro takové okamžiky vytvořený jednoduchý recept. Sáhl do kapsy, vytáhl Bibli a otevřel ji v místech knihy Daniel 7:9 s nadějí, že nalezne aspoň náznak řešení nastalého problému.

Bylo to opět zvláštní. Kniha se až vzpírala otevření na této konkrétní stránce a B. musel vynaložit nemalé taktilní úsilí aby si přečetl následující slova:


Hleděl jsem, až trůnové ti svrženi byli, a Starý dnů posadil se, jehož roucho jako sníh bílé, a vlasové hlavy jeho jako vlna čistá, trůn jako jiskry ohně, kola jeho jako oheň hoříc

Vzpomněl si, jak mu kdysi dávno profesor církevního práva vyprávěl, že Bible je plná textů, které by v ní církev radši neměla, ale protože již byly jednou kanonizovány, nelze je jednoduše vynechat. Proto vysoce postavení duchovní učinili tajnou dohodu s cechem tiskařů, a ti provádí drobné zásahy do vazby a ořezu, takže inkriminovaná místa zůstanou skrytá listující veřejnosti. To byl jistě i osud i tohoto návodu, jak zobrazit nezobrazitelného Boha, který se ovšem v režimu zvláštní vazačské péče ocitl až za pontifikátu Benedikta XV.

Bylo to zvláštní a B. naprosto netušil, co mu chce kniha sdělit. Má se skrýt, stát se malířem, začit studovat Kodex kanonického práva? Pouhé otázky, žádné odpovědi.

Tou dobou Daniel s vlasy vybělenými hrůzou a bolestí umíral na elektrickém křesle.

Veškerá teorie všeho

Bylo to na jaře onoho památného roku, kdy slunce vystoupilo o dobré dva milimetry výše nežli v letech předchozích. Zaujati tímto neobvyklým úkazem, jali jsme si navzájem sdělovat své znalosti astronomických jevů, když tu jednoho z nás – kdo to byl si přesně nepamatuji, ale domnívám se, že se mohlo jedna o Milana (Milan se dlouhodobě udržuje v žebříčku používaných křestních jmen v Čechách na čtrnáctém místě) – napadlo sepsat ve volném čase, kterého jsme měli jako studenti druhého ročníku gymnázia přehršel, veškerou teorii všeho. Z nedostatku jiného zaměstnání – pracovní vyučování již bylo tou dobou na středních školách podobného typu zrušeno – jsme se rozhodli tento veskrze kratochvilný úkol realizovat.

Během několika hodin občanské nauky, na úkor výuky marxistické monetární politiky (od roku 1993 poklesla lombardní sazba ČNB z původních 14 procent na dnešních zhruba 2,25 procent) jsme navrhli sémantické srdce budoucího díla. Jednalo se o kód, kterým teorii – v jádru nekonečnou sbírku pouček – budeme zapisovat. Od počátku nám bylo jasné, že význam znaku v takovémto kódu nemůže být závislý pouze na sobě samém, ani na znacích předchozích, především z důvodu jejich konečného počtu, ale že do sémantické hry musí vstoupit zejména všechny znaky následující. Jednoduše řečeno, význam čteného se musí konstituovat vším, co čtenář přečte v libovolně vzdálené budoucnosti.

Od tohoto okamžiku již bylo vytvoření veškeré teorie všeho jednoduchou, ať poněkud mechanickou, činností vyžadující pouze velké množství inkoustu (v Evropě nejpoužívanějším byl počínaje dvanáctým stoletím inkoust duběnkový) a listů papíru. Předchozí výzkumy jednoznačně prokázaly, že zdaleka největší objem důležitých informací je schopen pojmout piják, není proto divu, že se stal majoritním médiem plánované publikace.

Bohužel v samém zavěru kompilační práce došlo, snad vinou ztráty naší ostražitosti, ku konfiskaci monumentálního díla ze strany pedagogického sboru. Z dospělé perspektivy je jasné, že podobná pomůcka by v rukou neuvážených studentů byla zcela likvidačním nástrojem celého vzdělávacího systému a takovýto zásah byl tudíž zcela přiměřený a sebezáchovný, nutno však jedním dechem zdůraznit jisté zklamání nad ztrátou, byť kvantifikovanou lhůtou „do konce školního roku“.

Naštěstí jsme již tou dobou byly zcela zaujati kontrukcemi strojů kreslících kuželosečky.