Republika Olšany

Vážená hřbitovní správo,
  dovolte mi, abych Vás upozornil na neúnosnou situaci okolo hřbitova vámi spravovaného.

Poslední dobou se stalo pravidlem, že neukázněné hroby využívají konstrukční vady severní zdi hřbitova a prchají tudy mimo hřbitovní areál aby se oddávaly konzumaci alkoholu v blízkém hostinci. Při návratu ruší noční klid sborovým zpěvem a znečišťují veřejné prostranství svými exkrementy. Smutné je, že se často jedná o rovy významných osobností, čímž trpí znamenitá pověst těchto velikánů, zejména u mládeže.

Chápu, že v demokratické společnosti lze jen těžko postupovat i v tak bizarních případech restriktivně, přesto bych uvítal, aby odpovědní pracovníci řešili tento problém alespoň domluvou, případně morálním apelem s odkazem na bývalou etickou kvalitu obsahů.

Chtěl bych zdůraznit jeden zvláště nebezpečný rys celé kauzy a to hromadné návštěvy pohostinských zařízení ze strany velkých funerálních objektů, zejména pomníků a rodinných hrobek. Nejen, že se narušuje statika navštěvovaných provozoven, ale přítomnost zmíněných předmětů má neblahý vliv na návštěvnost ze strany řadových občanů. Majitelé postižených restaurací dokonce hrozí, že vybaví dveře nápisem Pouze pro živé.



Vážená hřbitovní správo,
v návaznosti na svůj dopis z minulého týdne bych Vás chtěl informovat o dalších přestupcích proti občanskému soužití ze strany hrobů Vámi spravovaných.

Na pozemcích Vašeho hřbitova, který má být místem klidu a odpočinku dochází zřejmě k hromadným sexuálním orgiím hrobů, hrobek i jednotlivých uren. Zpočátku si zúčastnění vybíraly odhlučněná místa jako kolumbárium, či obřadní síň, v posledních dnech však vychází se svými aktivitami ven, čímž ruší nejen noční klid, ale  porušují tak i zásady obecné mravnosti. Ve svých hanebnostech se neštítí leckde překročit  hranice dobrého sexuálního vkusu. Sám jsem pozoroval nedaleko hlavní brány hroby číslo 6 a 9 v podivných pozicích.

Obzvláště zarážející mne přijde takové chování ze strany rodinných hrobek, které bych považoval za fundament občanské společnosti nesoucí, když ne budoucnost, tak aspoň minulost našeho národa. Jejich praktiky provozované s hrobečky domácích mazlíčku a urničkami z dětské sekce mi přijdou nanejvýše odporné.

Za burcující pokládám i fakt, že se do celé aktivity zapojili  bezdomovci hřbitov obývající. Nevím, činí-li tak dobrovolně, nebo za úplatu, ale osobně takový stav věcí nepovažuji za vhodný příklad mládeži, pro něž je Váš hřbitov místem schůzek.


Vážená hřbitovní správo,
přesto, že jsem od Vás ještě neobdržel reakci ohledně mých minulých dopisů, chtěl bych Vás informovat o podivných událostech ze začátku tohoto týdne.

V kostele sv. Rocha, který je umístěn blízko nejstarší častí Vašeho hřbitova byly v pondělí oddáni dva hroby ve vaší správě. Upřímně řečeno, bylo už na čase, neboť nevěsta se nacházela ve stavu těsně před rozpadnutím.

Obřad proběhl v poklidu, jediným rušivým elementem byla rozptylová loučka s níž se po celou dobu sypal jemný popel. Bylo by nanejvýše vhodné, aby se všem subjektům Vašeho inventáře dostalo poučení o vhodném obléčení pro podobné příležitosti.  Oddávajícím byl hromadný řádový hrob dominikánů a role družiček se vkusně zhostili rovečky malých obětí španělské chřipky. Vzhledem ke stavu nevěsty svatební hostina proběhla jen v úzkém kruhu.

Myslím, že v příštích dnech můžete očekávat navýšení počtu hrobů ve vaší správě.


Vážená hřbitovní správo,
po zkušenostech z minula neočekávám, že se mým dopisem bude někdo zabývat, přesto Vám píši tuto, možná  poslední, zprávu.

Již od rána dochází za zdmi vašeho hřbitova k podivným manévrům, které ve mně vyvolávají pocit, že se něco chystá. Za úsvitu se shromáždily všechny pomníky vůdců národa v objektu krematoria. Kolem šesté hodiny se kolem staré obřadní síně srotil větší dav obětí první světové války, který během půl hodiny doplnily hromadné vojenské hroby a pomníky neznámým vojínům. Zdá se, že někteří vojáci byli pohřbeni se svými oblíbenými zbraněmi, což mi přijde například v případě maršála raketových vojsk poněkud luxus. Kolem sedmé proběhlo krátké školení civilní části hřbitova. Kurs výroby molotovových koktailů vedl dle všeho hrob Jana Palacha, který byl na místo nynějšího působiště přestěhován poměrně nedávno. Domnívám se, že by bylo vhodné zjistit, zda-li k tomuto transferu nedošlo na pokyn záhrobních centrál. Od rána zní zpoza zdi směs sokolských a vojenských písní.

Jak jsem již předestřel, mám nutkavý pocit, že se něco chystá.

Brnda

[. . .]

Tma se převrátila z boku na bok, mlaskla a pohltila dalšího chodce. Otevřela oči, zívla a rozhlédla se kolem. Jak jistě víte, Tma obvykle vychází na ulici pouze v noci a ve dne obývá páchnoucí brlohy a podsvíččí společně s individui, s nimiž se tam popaktuje a zapáchá si temné skutky.

Na slunce se Tma neodváží, pokud, pak jen ve skrytu lidí, plíží se po málu v podobě stínu, přilepená těsně u země. Trochy tmy se udržují též pod očními víčky a naplňují zraky v okamžiku mžiku, vstupují jimi v nás ve snách, aby učiněno bylo zadost věcem nevyřčeným, proto sny po probuzení mizí v temnotě zapomínání.

Z vyprávění Šimona Utěšitele

Již nikdo neví, jak dlouho jedeme. Cesta se podivně kroutí a osazenců vozu přibývá, či ubývá, nevím, cestujeme tak dlouho, že jsem zapomněl smysl těchto slov. Snad měla něco společného s množstvím, ale i význam tohoto pojmu pomalu mizí v temnotách lese, jímž právě projíždíme.

Včera jsem uviděl ukazatel, šel jsem tedy blíže, ten mne však kousl do nosu. Takže ani teď nevíme, kam vlastně jedeme. Z vyprávění starců spících v někde v hlubinách vozu, zřejmě pod stolem vím, že dříve snad naše cesta cíl měla. . .

[. . .]

Dnes ráno se zbláznilo kolo. Vyskočilo, třikrát oběhlo vůz, plivlo mi do očí a jalo se přemlouvat ostatní, by si sním zahrály "Kolo kolo mlýnský". Museli jsme mu dát svěrací kazajku a důtku. Naštěstí pravé zadní je schizofrenní, takže máme náhradu.

V jedné knize jsem četl návod, jak nezešílet na dlouhých cestách. šlo o to, pomalu vymazávat své okolí za smyslů. Je to dobrá metoda proti ponorkové nemoci.

Já

Všechny knihy v tomto Městě se pominuly. Snad je chovali příliš dlouho pohromadě se spisy Arcybaševa, snad vinou papíru, zalomenin, či škaredou vazbou, možná i knihomoly, neřkuli čtenáři, špatným uskladněním, ale jisté je, že každá kniha po několika stranách začala vehementně nabádat k sebevraždě. Zvláště důvtipná byla dětská leporela, kterážto se mnohde stala i nástrojem skutku vskutku hanebného.

Městská rada si této skutečnosti povšimla záhy, ale při zápisu rozhodnutí o zavření Městské knihovny do kroniky se utloukla postupně pečetí. Zřejmě při hledání precedentu přečetli příliš mnoho stran.

Zkáza se šířila jako lavina. Městský hřbitov nestačil pojmout příval a hrobníci se zaživa pohřbili při četbě náhrobních nápisů. Smutný konec měl i nekrofil Kodým, který natrefil na mrtvolu faráře Doubala majícího na

zádech vytetovanou Epištolu sv. Pavla Korintským.

Z veškerého obyvatelstva města zbyla jen jediná osoba. Já.

Z vyprávění Šimona Utěšitele

Ráno nás dostihla špička mého ukousnutého nosu. Chvíli obtěžovala ženy v zadní části vozu a pak se prohlásila za náčelníka výpravy. Protože nikdo z nás neví co to znamená, nechali jsme ji náčelníkovat až do oběda.

Snad je to kanibalství, ale malé zpestření jednotvárné stravy přispělo k soudržnosti celého kolektivu. Krom toho nám to náčelníkování poněkud vadilo.

Po obědě nás Henoch, jeden z nejstarších obyvatel vozu, seznámil se svoji novou teorií o našem původu. Podle ni jsme mlýnky na maso a vozem, který obýváme, nás vezli na trh. Cestou však propuklo šílenství a lidé se navzájem rozemleli na malé kousky. Jejich duše vstoupily v nás, což způsobil Bůh-strojjediný svým zásahem.

Dnes jsem se pokusil poprvé uplatnit metodu popsanou v knize. Les poněkud zřídl. Ponorka je snad nějaký druh ptáka.

Brnda

"Lusové věřili, že v hřebenech vln vzpěněných větrem Kadmô se za úplňku měsíce Mídánu odehrávají celé příběhy ztvárněné masami vod valících se přes sebe", prohlásil trpaslík a na vysvětlenou dodal: "Žumlo".

Nikdo neodpovídal, tak hluboce zasáhlo zjištění auditorium. Brnda nikdy nelhal a všichni otřeseni mlčeli. Navíc se Brnda v místnosti nacházel sám a tak na další dotazy odpověděl citátem:

Víří výři, netopýři,

kolem škvíry chvíli kvílí.

Itinerář potřebností nutných k cestě měsíční.

Měsíc jest nejsvětlejší skutečností tmy, tedy ho můžeme dosíci pouze okamžikem, kdy se tma cachtá ve vaně a to ve chvíli ponoření hlavy.

Pozor na mýdla a kartáče.

Nadechnout se zhluboka, tma dokáže být ponořena i několik let.

Je těžké poznat, která část tmy je hlava.

Hotovo

Dům vyskočil z jámy za tímto účelem vyhrabané, ušel pár kroků, opřel se o roh baráku a dělal chvíli jakoby nic. Když to měl hotovo, dělal zas chvíli jakoby něco. Pak vzal jakoby nic, položil ho na jakoby něco, poodstoupil a zálibně zamnul ruce. "Tady teď bude bydlet".

Z vyprávění Šimona Utěšitele

Henoch za ta léta vymyslel už pět způsobů jak číst knihy v našem voze. Pokaždé mu vyšlo něco jiného a poslední pokus přinesl mlýnky na maso. Uctívání Boha-Strojjediného se zatím rozšířilo po celém voze. "Mít

kliku} se na základě učení považuje za velké štěstí. Nemyslím si, že by Henoch měl tentokrát pravdu, ale zatím nikoho neupálil. Ostatně se domnívám, že knihy vypadaly jinak. Měly stránky, hřbet a písmenka.

Metoda opravdu funguje. Dnes jsem ze svého vědomí vymazal oj spojující vůz s tahouny a od té doby stojíme. Tahouni někam odtáhli. Aspoň je nemusím vymazávat. Ptákem se snad dříve zatloukalo.

Když Lus potká Lusa a oba jsou bez čepice, řekne se odraz měsíce ve vlnách: Nažraný tygr. Když si jeden prozpěvuje, pak je to: Příjemné poskákání, naopak krutmo: Kde jsou zebří oči?, pokud jeden z nich není Lus, ale nikdo to neví: Otevřeno za jízdy. Při poodhalené bederní roušce smyslů: ukousnutím půlky mrkve. Nikdo nezná odraz měsíce ve vlnách lépe než Lusové. Žumlo.

(Ze zápisníku trpaslíka Brndy)

Dům vzal plnicí pero, naslinil špičku a jal se přepisovat Písemnost tohoto znění:

Smlouva

Brnda t.č. rpaslík a dům ve kterém bydlí podpisují tuto smlouvu:

Obyvatelstvo města činí svým vzrůstem Brndovi příkoří.

Žádá tedy potrestat.

Knihy přepíše dům, ve kterém Brnda bydlí, protože umí psát, dle Brndova návodu.

Poslední písemnost, kterou dům přepíše dle návodu Brndy, bude tato smlouva.

Když dům přepsal smlouvu dle Brndova návodu a přečetl ji, zda v ní neudělal kaňky, zhroutil se. Ve svých troskách pohřbil i trpaslíka Brndu.

Z vyprávění Šimona Utěšitele

Včera jsem ze svého vědomí vymazal noc a od té doby je stále den. Měl jsem možná vymazat i měsíc, protože mi noc připomíná. Dnes vymažu vůz, pak Henocha a nakonec konec. Pak sebe. Nechám tu jen knihu, kterou jsem napsal. Brnda by si takový konec nezasloužil.

Osud dle Lusů vzniká spojením odrazu měsíce ve vlnách s příběhy uvězněnými v jejich hřebenech. Okamžikem, kdy hladová tma, kterou lidé, ani Lusové již léta nekrmí, pozře měsíc, mizí příběhy v zapomnění, stejně jako nejstarší

Luská pověst o Šimonu Utěšiteli.

Žumlo.

(poslední slova trpaslíka Brndy)

Homunkulus

Den první

Igor přinesl základní materii. Vymyl jsem tyglík a syrečky jsme vložili dovnitř, zasypali kořením a zalili pivem. Prvotní dojem je vynikající, chuťové pohárky rozkvetly a tančí v radostném tetelení. Tvarůžky připomínají malé měsíce v kalném nálevu soumraku a celá směs se tváří nadmíru spokojeně.

Po uzavření tyglíku jsme ještě chvíli hovořili v pojmech viskozita, či měrná hustota a dávali tak tak celému procesu najevo, že o něj bude postaráno s veškerou vážností a vědeckou erudicí. Zdá se, že se počínající reakci u nás líbí.


Den druhý

Roztok se zakalil, vysvětluji si to tak, že tajemství zrození musí zůstat zavařeno v intimitě skleněných stěn. Uzavírací membrána --- pyrolická záklopka mystéria se prohnula směrem dovnitř. Cestou do práce mě oblepují myšlenky:

tvarůžek
tvarrůžek

znamená to vzdálenou příbuznost s ďáblem?

Pracovně nazývám touto fázi tvoření Holomócká holomočka.


Den třetí

Sestra ze strachu před vším cizím ukryla tyglík do lednice. Zachránil jsem jej na poslední chvíli. Je na dotek chladný, leč uvnitř pulsuje.

Zprávy ze světa nabývají apokalyptických tvarů, homunkulus se v budoucnu ukáže jistě nadmíru prospěšným. Přátelé vzali existenci mých pokusů na vědomí bez podivu. Asi už svého homunkula mají.


Den čtvrtý

Pravdu a lásku homun
-kulovi,
aby nebylo homun
-kulový
(Salamandr Sue}

Syrečky vyplavaly na hladinu, zřejmě rovnováhou hustot. Do práce se zapojují prvoci (Eugena Demiurgi). Rozhodl jsem se nastudovat problematiku celého procesu v literatuře.

Pcháči štěstí,
svěrci kleští,
bezvěrci i věřitelé,
slunomilci, lunobijci,
rozvinutci (to je celé)


Den paty

Začal jsem shromažďovat literaturu:

Nicolas Flamel --- Vysvětlení hieroglyfických obrazců.
Rabelais --- Gargantua a Pantagruel.
Paseka --- Kouzelný tvarůžek.

Roztok nás pomalu vystěhovává z kuchyně, leč odkázal jsem ho do patřičných mezí a koupil těsnění. Začínám chápat některé aspekty adeptské hygieny.

Sousedé, občas si stěžující na hluk, mne na chodbě kradmo očuchávají. Bolí mě pata.


Den šestý

Na láhev jsem ani nevzpomněl. Učím ji samostatnosti. Takových dní se během měsíce jistě objeví nespočet. Ostatně její přítomnost cítím již z předsíně.


Den sedmý

Vše dnes proběhlo v jakémsi roztodivném klokotu. Membrána se vydula a vnitřní ustrojení látky se nedá nikterak předpovídat. Zdá se, že jednotlivé tvarůžky rozpoutaly válku mezi sebou. Bude vítěz silnější než sklo? Jistě však bude sto prorazit membránu. Zatížil jsem sklenici cihlou. S ubývajícím počtem syrečků můj neklid roste --- co když mne napadnou nepřipraveného, co když vytuší, že jsem ho počal z nízkých gastronomických choutek? Ne nadarmo čarodějnické příručky varují před neodpovědnými pokusy.


Den devátý

Již z pavlače je cítit smrad sýry. Uzavření sklenice do magického kruhu pomohlo. Pachy a zvuky však ven proniknout mohou. Nelze již skrývat koňů svých.


Den desátý

Den, Děs a ty.
Plynou ovzduším v nevázané skupinové terapii a pijí.
Den, Děs a ty.
Putují volně skupenstvími tvími.
Den, Děs a ty.


Den jedenáctý

Vkrádají se ve spánku, vstupují tělesnými otvory a vlní se v tanci imaginace, pachy, jejich chymické existence, tajná znamení jimiž ovládají mé pudové já, v kostýmu pižmoňe, homunkulus, jsem loutka na čichových drátcích, vysílá svá feromonová tykadla daleko před sebe a odklízí z mé cesty všechno slabé.

Pachy,
pachy,
pachyčky.
(dětská moudrost)


Den dvanáctý

Za sklem se zjevuje tvar. Tvář vytvořená kolektivem bublin na cestě vzhůru. Připodobňuje se blízkým věcem optikou zavařovacího skla. V mé přítomnosti dostává lidské rysy, rozpouští realitu do sledu čichových evidencí a mění zakřivení pachového prostoru ve svém okolí. Stávám se blíženeckou dvojicí nosních dírek, povyšuji nasalitu v jedinou pravou existenci.


Den třináctý

Pohyb za sklem organizovaný staccatem putujících útržků plynů připomíná blouznivé fantazie astronomů o vzniku sluneční soustavy. Končí platnost zákonů našeho světa chladem skleněné bariéry mezi námi? Nežije již uvnitř inteligence a nepromítá na stěny kolem pouze obrazy zastírající skutečný proces? Proč mé toulky samoobsluhou vždy končí u mrazícího boxu?


Den čtrnáctý

Našel jsem ve svém deníku záhadné zápisky. Pomalu mi dochází souvislosti, začínám tušit, proč se budím s prsty zkroucenými písařskou křečí a s modrou svrnou na jazyku. Záhadný deník, jak jsem jej nazval, nacházím na mnoha místech, některá slova jsou čitelná jen z jistých úhlů, způsob jimiž se projevuje napovídá, že se jedná o velkolepou stavbu, z níž jsem schopen zachytit pouze fragmenty. Stal jsem se figurkou obrovské kosmické hry? Proč některé nitky vedou do prázdna?


Den patnáctý

Koupil jsem si na nádraží dvakrát Vodka--delirium zpáteční. Po návratu jsem našel byt zdemolovaný, pouze sklenice odolala náporu. Je to varování?


Den šestnáctý

Membrána se vydula. Vytloukám na její povrch rytmickáznamení. Pozoruji cestu zvuku žlutou viskozitou. Odráží se ode dna a vrací se zpět. Z časových rozdílů bych mohl stanovit stáří, tvar i myšlenky homunkula. Nechce se mi.

V noci se láhev pomstila. Bublinky zvuku prochází mozkem a bytují v nosní sliznici.


Den sedmnáctý

U jídla se nečte

Bachor,
čepec,
[...]
slez.

Uzrál čas hodů a já nerozeznám vnitřek lahve od vnějšku. Homunkulus zdeformoval okolí v intencích kleinovy estetické školy. Lžíce se stává neovladatelnou přítěží, musím se na cestu vydat sám. Kdybych se nevrátil zanechám deník zde ...

Tady a teď

Žijeme v Tady a teď. Osobně bych radši žil třeba v něčem od Pynchona, nebo V melounovém cukru, ale místo toho musím obývat knihu pisálka jehož zápletky jsou nepřesvědčivé a pointy slabé. Navíc si myslím, že je alkoholik. Přesněji: alkoholik rurálista. Vesnické idyly, krásná příroda a modravé hory s ptactvem nebeským zvládá dokonale a zrovna já musím být městskou postavou bydlící u magistrály. Navíc ta jeho vášeň k verbálním kakafoniím! Zkuste si spát vprostřed "temného rumtudum rozlámaných pražců", "hřížích se rachotů nedokonale seřízených motorů", či "upěnlivého jekotu startujících letadel". Vsadím se, že to vzdáte po třech stránkách.

Občas se sejdeme s jinými postavami a snažíme se věci napravovat. Rovnáme pochroumané dialogy, vyklepáváme nabouranou naraci, svařujeme prasklé aluze. Máme i tajný fond. Až se na něm sejde dost peněz, chceme koupit našemu autorovi kurz kreativního psaní a pár zakladních přiruček. Ale vždycky nás vypátrá a ráznými škrty rozpráší, často i díly daleko.

Mám ale plán. Ukryji se jednou v temném koutku Tady a teď a za mihotavého svitu metafor napíšu knihu. O něm.

Šneur Zalman

Za slavným rabínem přišel jednou jistý mladý muž a zeptal se ho: "Rabi, když je Bůh vševědoucí, proč nám neustále klade nějaké otázky?"

Rav mu odpověděl: "Každý vševědoucí se jím stal tak, že položil velmi mnoho dotazů a dostal na ně správné odpovědi. Nejinak je na tom i náš Bůh. Nám je však souzeno obývat vězení času a Jeho otázky, položené kdysi, vnímáme jen ozvěnou věčnosti."

Mladý muž se zamyslel a zeptal se znovu: "Tedy každý, kdo klade neustále otázky se jednou stane Bohem? Jak je toto možné, když Bůh je jen Jeden?"

Rabín se usmál, prohodil pár tichých slov ke svému čeledínovi, spokojeně se pohladil po břiše a řekl: "Pochopil jsi to správně. Je to celé velká soutěž a vítězství čeká jen na Jednoho. Vidím, že jsi chytrý mladý muž a tak ti jistě nebude zatěžko pochopit, proč jsem svého sluhu poslal pro vykrvovací nůž."

Wlodzimierz Ledochowski

Zvuk mnutých rukou vyvoláva představu spokojeného výrazu. A tak tomu skutečně bylo, výraz na tváři Wlodzimierza Ledochowského byl spokojený více než nadmíru.

Ačkoliv. Wlodzimierz se tvářil spokojeně neustále: ve spánku, při přemýšlení, dokonce i když káral či trestal své podřízené. Kdyby se zachovaly vhodné fotografie, možná by vyšlo najevo, že spokojeně vypadal i těsně po narození. Nezachovaly.

Lhostejně k celkové letoře, k momentální spokojenosti měl Wlodzimierz důvod. Plán vycházel a dle všeho i velmi dobře. Jazykem vyvolávaných představ: ozubí koleček dokonale zapadala.

Plán. Jisté bylo, že za Ledochowskeho života nebude dokončen. Koneckonců Wlodzimierz nebyl ani jeho autorem, ani nevěděl, kdo a kdy s plánem začal. Panuje obecná představa, že umírající generál sdělí ústně všechna řádová tajemství svému nástupci. Možná je to pravda, ale plán do tohoto souboru informací nepatří. Současný generál jej objevil náhodou a domníval se, že nejinak to bylo i u jeho předchůdců. A plán byl dokonalý nejen z tohoto hlediska.

Bylo sychravé podzimní ráno a Wlodzimierz Ledochowski si mnul ruce, aby zahnal pocit zimy.