Golubój

Následující řádky pochází z Tajné encyklopedie ruských svatých a prokletých, jak jsem je našel na veřejných zdech, skryté všetečným očím, napsané prstem na skle a zjevující se pouze ranním oparem, vydoloval z mozku dlouhým bděním, kouřem bělomorek a výpary vodky.

Omlouvám se jim za rušení samoty, ale neměl jsem zrovna nic jiného na práci.

Golubój
Svět byl pustý a prázdný a Golubój plynul mezi tvářemi, nádražím, od řeky k řece, od tváře k tváři, od samoty k samotě. Nádraží mu poskytovalo útulek, tváře obživu a samota společnost. Z řeky bral vodu, lisoval inkoust a tetováním pokrýval záhyby těla i ducha i světa. Záhy se naučil hýbat svaly tak, že kérky obživly. Brzy přestal stahy svalů kontrolovat a stal se pouze divákem příběhů, Voyagerem vlastního těla. Mnohou z modřin ani neznal, vznikly samovolně a časem pouze s obtížemi zahlédl pod přelévajícím se akvamarínem to, co bylo dříve jeho tělesností. Nevzpomíná z čeho žil, ani svých doupat, nerozeznával jednotlivé příběhy propastmi okamžiků.

Pak se tetování začala ztrácet. Nejprve myslel, že umírají vlivem času a zakopávají zesnulé mezi póry, divočejší požírají krotké, případně blednou nedostatkem inkoustu, ale nic takového nepozoroval i usoudil, že se jedná o jev běžný mezi tetováními. Ohradil kus těla v okolí bederní páteře a začal schraňovat příběhy, prováděl sčítání a soupis obyvatel, registroval změny a než se stačilo místo včlenit do hry, znal většinu jménem, věděl že na pravém očním víčku žije první--poslední a mnohý již zmizel v Zoně.

Ráno zaznělo jak rána do hlavy a Golubój koutkem oka procitl. Právě včas, aby zahlédl poslední tetování mizet. Naráz věděl, kdo je první-poslední a co je Zona. Zahlédl se padajícího v pupík, do sebe zahryzlý úd skutečnosti.

Zona
Svět byl opět pustý a prázdný, jen koleje se vinuly v krutých zákrutech. Golubój jedním okem zahleděn v sebe vyslal druhé na výzvědy do hlubin vagónu obydleného předměty, potřebami, norami děžur, brýlemi oken, tyglíky toalet a samovarů, do živého tratolu krotitelů bobulí a vodky, panství změny a měny. Oko proklouzlo zápasy zápachů s obaly, proplížilo se měkkými tělísky hovorů, proseb i vysvětlování, skrylo se v záři zlatých ozubí a doneslo poselství dřímající na zdi  kypjatku. Golubój je přijal s tváří zrcadlící klid krajiny za oknem, spokojen s jeho novou barvou, budiž svět nyní modrý pravým okem šarlatový levým.

Zprávu oka si zaznamenal polohou rajčete a okurky v kulinárním chaosu stolečku pod oknem. Rajče spočívající bubákem nahoru a okurka se ho téměř dotýkavší v kosém úhlu znamenaly -- směr Moskva.

Do ucha bez pozvání vešel hovor, měkké bahno řeči obývaly divoké přívlastky vířící v smrtelném objetí zdrobnělin, láčkách idiomů, paralýza klasických citátů transmutovala vulgarismy v argot gulagů a zon, předměty se zjevovaly v nečekaných slepencích větných staveb pohrdajíc Albertim, vzývavší Gaudího s Hundertwasserem.

Jazyk se sám vhroužil do labyrintů významů a přinášel ve svých návratech nová zjevení, sám je formuloval v gastronomických dialektech prvních encyklik. Sám mezi kontexty ztracený host zapomenutých gramatik Golubój usnul.

Holahou, procitněte, zapalte ohně a pijte šťávu země.  

Ten s odřenými klouby zahubil hada z pohltil jeho moc.

Křikem se Golubój vzbudil do vědomí, že někoho honí. Aby si zjasnil myšlenky rozběhl se v čele ostatních. Získal tím pocit, že honí jeho a prodíral své tělo vagóny zarputileji.


Vpadl do světa, kde si hluchoněmí přehazují  horké příběhy, mrzáci žádají o peníze na ruku a žebráci nabízejí svá žebra k přepočítání. Potkával hlavy bez zubů a prsty kradoucí se tišinami cizích kapes. Obdivoval akrobaty s břemeny a žongléry čekáním. Ještě mnoha dialogy propluje napočítaně historek porazí, než se stane skutečným vlakovým mnichem žijícím z čaje spolucestujících.

"Strávil jsem deset let na Dalekém východě a pak hltal Ural, komíny a kouř -- rudý, zelený a modrý, Stravinský, Kandinský Chagall."

"Volchostroj za deset minut."

"Revoluce je stroječek. Setrvačník má v Chabarovsku, osy křižují stepí, převody mezi Moskvou a Petrohradem jezdí vlakem, maže se vodkou a napájí lidmi."

"Mesiáš nás minul, spletl si Zemi s Měsícem."

"Mysleli jsme, že se dotýkáme hvězd, ale spálili jsme si prsty o nedopalky sousedů o patro výše."

Dokončení
Když jsem asi po čtrnácti dnech znovu projížděl Petrozavodskem, potkal jsem Golubého na poště. "Už dva dny píšu dopis, ale mám pocit, že jsem někde udělal chybu. Občas ho přistihnu jak píše on mne, někdy se mě snaží zalepit do obálky a jednou jsem se vzbudil až úderem razítka nešikovné úřednice. Je to souboj a poraženého čeká trasa Moskva--Naušky. Kdyby chtěl aspoň prozradit adresu ..."

Akim Lvovič Volynskij

Drahý Akime Lvoviči -- čestný občane města Milána, slovutný autore nezapomenutelného díla o Leonardovi.

Musím se Vám svěřit se svým snem. Kráčel jsem v něm ulicemi Petrohradu v místech kde stojí Vaše kino "Světlá stuha" a kde zaměstnáváte toho polského špindíru Šostakoviče jako klavíristu. Ostatně, doslechl jsem se nedávno, že po Vás onen nestoudník chtěl za svoji produkci peníze a musím říci, že odpověď, kterou jste ho počastoval byla velmi blízká mému pojímání umění. Ano, požadovat honorář za jakýkoliv umělecký projev je čin velmi blízký vraždě Múzy! Svět, jak jej známe, spěje ku zkáze a každý skutek, který, byť jen chvíli, pozastaví zhoubný proces, měl by být nazýván "Skutkem". A takového jsem Vás vždy vnímal: mužem Skutků.

Možná, že jste se již doslechl, že mne opustila žena, má drahá Anastasie Chebotarevská. Jednoduše jednoho dne řekla, že odchází a již se nevrátila. Nemusím vám, znalci tajemných věcí lidských, vysvětlovat, jak hluboké a mystické pouto mezi námi bylo. Śly řeči, že kdosi v mlze spatřil ženu jak skočila z mostu přímo do Něvy a voda její tělo pohltila a již nevydala. Zmizela z našeho světa podobně, jako před časem opustilo mrtvé tělo Gogola svůj hrob -- jistě si na onu příhodu dobře vzpomínáte -- celý Petrohrad nemluvil o ničem jiném. A víte co tom napsal ten darebák Zoščenko? Že prý uklouzla po mokrých kládách -- což je stejně neotesané, jako vysvětlení stavebních inženýrů gogolova případu. Ani mokré klády, ani tlak velkého množství cihel nemohou ve skutečnosti objasnit žádnou z oněch neskonale esoterických událostí. Svět, jak se nám jeví, je pouhou materiální slupkou čehosi nekonečně složitějšího a toliko smrt je vstupní branou k podstatě.

Konečně, nevím, jak by Zoščenko vysvětlil svým inženýrským přístupem to, co se stalo nedávno. Prostíral jsem, jako každý den od doby záhadného zmizení mé ženy i pro ni, když tu u dveří zvoní milice. Prý přímo před domem vyplavalo z Něvy ženské tělo. Byla to, ona! Led, chlad i ryba, odvedly svoji práci dokonale, ale hlas srdce velel jasně. Vrátila se, stejně jako se vrátil Gogol do své krypty a jen nevšímavý hlupák by mohl ignorovat jemné leč jasné předivo osudu.

Drahý Fleskere, známe se již léta a jistě víte, že jsem tématem smrti fascinován -- proto Vám pišu až nyní, kdy naše těla již tlí ve svých hrobech -- leč nerad bych, aby se z mého dopisu vytratilo to nejdůležitější. Vaše kino, se v mém snu jmenovalo: "Barikáda".

Vám oddaný Fjodor Sologub.