Veškerá teorie všeho

Bylo to na jaře onoho památného roku, kdy slunce vystoupilo o dobré dva milimetry výše nežli v letech předchozích. Zaujati tímto neobvyklým úkazem, jali jsme si navzájem sdělovat své znalosti astronomických jevů, když tu jednoho z nás – kdo to byl si přesně nepamatuji, ale domnívám se, že se mohlo jedna o Milana (Milan se dlouhodobě udržuje v žebříčku používaných křestních jmen v Čechách na čtrnáctém místě) – napadlo sepsat ve volném čase, kterého jsme měli jako studenti druhého ročníku gymnázia přehršel, veškerou teorii všeho. Z nedostatku jiného zaměstnání – pracovní vyučování již bylo tou dobou na středních školách podobného typu zrušeno – jsme se rozhodli tento veskrze kratochvilný úkol realizovat.

Během několika hodin občanské nauky, na úkor výuky marxistické monetární politiky (od roku 1993 poklesla lombardní sazba ČNB z původních 14 procent na dnešních zhruba 2,25 procent) jsme navrhli sémantické srdce budoucího díla. Jednalo se o kód, kterým teorii – v jádru nekonečnou sbírku pouček – budeme zapisovat. Od počátku nám bylo jasné, že význam znaku v takovémto kódu nemůže být závislý pouze na sobě samém, ani na znacích předchozích, především z důvodu jejich konečného počtu, ale že do sémantické hry musí vstoupit zejména všechny znaky následující. Jednoduše řečeno, význam čteného se musí konstituovat vším, co čtenář přečte v libovolně vzdálené budoucnosti.

Od tohoto okamžiku již bylo vytvoření veškeré teorie všeho jednoduchou, ať poněkud mechanickou, činností vyžadující pouze velké množství inkoustu (v Evropě nejpoužívanějším byl počínaje dvanáctým stoletím inkoust duběnkový) a listů papíru. Předchozí výzkumy jednoznačně prokázaly, že zdaleka největší objem důležitých informací je schopen pojmout piják, není proto divu, že se stal majoritním médiem plánované publikace.

Bohužel v samém zavěru kompilační práce došlo, snad vinou ztráty naší ostražitosti, ku konfiskaci monumentálního díla ze strany pedagogického sboru. Z dospělé perspektivy je jasné, že podobná pomůcka by v rukou neuvážených studentů byla zcela likvidačním nástrojem celého vzdělávacího systému a takovýto zásah byl tudíž zcela přiměřený a sebezáchovný, nutno však jedním dechem zdůraznit jisté zklamání nad ztrátou, byť kvantifikovanou lhůtou „do konce školního roku“.

Naštěstí jsme již tou dobou byly zcela zaujati kontrukcemi strojů kreslících kuželosečky.

Akim Lvovič Volynskij

Drahý Akime Lvoviči -- čestný občane města Milána, slovutný autore nezapomenutelného díla o Leonardovi.

Musím se Vám svěřit se svým snem. Kráčel jsem v něm ulicemi Petrohradu v místech kde stojí Vaše kino "Světlá stuha" a kde zaměstnáváte toho polského špindíru Šostakoviče jako klavíristu. Ostatně, doslechl jsem se nedávno, že po Vás onen nestoudník chtěl za svoji produkci peníze a musím říci, že odpověď, kterou jste ho počastoval byla velmi blízká mému pojímání umění. Ano, požadovat honorář za jakýkoliv umělecký projev je čin velmi blízký vraždě Múzy! Svět, jak jej známe, spěje ku zkáze a každý skutek, který, byť jen chvíli, pozastaví zhoubný proces, měl by být nazýván "Skutkem". A takového jsem Vás vždy vnímal: mužem Skutků.

Možná, že jste se již doslechl, že mne opustila žena, má drahá Anastasie Chebotarevská. Jednoduše jednoho dne řekla, že odchází a již se nevrátila. Nemusím vám, znalci tajemných věcí lidských, vysvětlovat, jak hluboké a mystické pouto mezi námi bylo. Śly řeči, že kdosi v mlze spatřil ženu jak skočila z mostu přímo do Něvy a voda její tělo pohltila a již nevydala. Zmizela z našeho světa podobně, jako před časem opustilo mrtvé tělo Gogola svůj hrob -- jistě si na onu příhodu dobře vzpomínáte -- celý Petrohrad nemluvil o ničem jiném. A víte co tom napsal ten darebák Zoščenko? Že prý uklouzla po mokrých kládách -- což je stejně neotesané, jako vysvětlení stavebních inženýrů gogolova případu. Ani mokré klády, ani tlak velkého množství cihel nemohou ve skutečnosti objasnit žádnou z oněch neskonale esoterických událostí. Svět, jak se nám jeví, je pouhou materiální slupkou čehosi nekonečně složitějšího a toliko smrt je vstupní branou k podstatě.

Konečně, nevím, jak by Zoščenko vysvětlil svým inženýrským přístupem to, co se stalo nedávno. Prostíral jsem, jako každý den od doby záhadného zmizení mé ženy i pro ni, když tu u dveří zvoní milice. Prý přímo před domem vyplavalo z Něvy ženské tělo. Byla to, ona! Led, chlad i ryba, odvedly svoji práci dokonale, ale hlas srdce velel jasně. Vrátila se, stejně jako se vrátil Gogol do své krypty a jen nevšímavý hlupák by mohl ignorovat jemné leč jasné předivo osudu.

Drahý Fleskere, známe se již léta a jistě víte, že jsem tématem smrti fascinován -- proto Vám pišu až nyní, kdy naše těla již tlí ve svých hrobech -- leč nerad bych, aby se z mého dopisu vytratilo to nejdůležitější. Vaše kino, se v mém snu jmenovalo: "Barikáda".

Vám oddaný Fjodor Sologub.

27

Stíná mě na náměstí mistr kat
a vítr v Týnu zvoní hranu.
Nadře se Mydlář, než budu sťat,
jsem dvacet sedm českých pánů.

Ireneo Funes

Měl bych si prý vést deník. Přijde mi to zbytečné, neboť si pamatuji všechny události svého života tak, jakoby byly stále přítomny a převodem jediné vteřiny do slov bych popsal mnoho stran. Časem bych zřejmě psal pouze o tom jak jsem si psal deník. Mám se snad stát styčným bodem postupů současné psychiatrie a moderní literatury?

Včera mne naštívil pan Borges. "Opět" -- jak říkal. Dobře si vzpomínám na okamžik, kdy to bylo poprvé -- pracoval jsem tehdy jako časomíra pro každého, kdo neměl v našem městě hodinky -- a onen den ve srovnání se včerejškem mi připadá stejně podobný jako mrkev a parní lokomotiva. Jako mrkev a parní lokomotiva pro vás, lidi bez paměti, jako dvě mrkve pro mne.

Nový asistent doktora Lurii nedávno pravil, že i informace mají svoji váhu. Pokud prý dostatečně dlouho shromažďujeme předměty i s nepatrnou hmotností na malém místě, vytvoříme nakonec černou díru, jejíž destruktivní síla může mít katastofální následky. Dlouho pak hovořil o osobní odpovědnosti za svět a zatímco mne vyšetřoval, tvářil se velmi vážně.

Hérakleitos kdysi dávno prý nikdy neřekl: "Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky." Nacož mu údajně Zenón nikdy neodpověděl: "Protože do řeky nevstoupíš ani jednou." Snad proto má doktor Luria na dveřích cedulku: Nevstupovat. Já z řek, do kterých jsem kdy vstoupil, nikdy nevystupuji. Pamatuji si věci, které staly. Snad kdybych byl starým filosofem, lidé by si o mne pamatovali věci, které se nestaly.

Měl bych si prý vést deník, ale může si psát deník člověk, který je sám svým deníkem? Přesto to zkusím. Začnu zvláštní chutí kávy od asistenta doktora Lurii.

Riga

Slavný, ctihodný a opatrný soude rižský. Sešli jsme se dnes, abychom učinili rozhodnutí ve věci Criminis laesae Majestatis causa, tedy spiknutí, jehož hlavním a jediným strůjcem je město Riga.

Během celého řízení jsme dokázali na tisíci stranách spisů monstrozní rozsah tohoto zločinu. Vini jsou nejenom obyvatelé, jejich předkové i potomci, leč i ulice, náměstí, domy a jejich znamení. Dále ozvěny klapajících kopyt a sípavá kvílení meluzíny v městských komínech. Stejně tak nápisy na zdech i způsob, kterým si místní lid podává ruce při rozlučce. Podařilo se nám prokázat spojení odpadního systému se sanovaným hřbitovem a rovněž nadevší pochybnost rozluštit tajný kód tanečních pořádků.

Vážený soude, říká se: "Bůh je vysoko, car daleko a ruská duše široká". Ano tak obrovský prostor dokázalo město Riga svým spiknutím vyplnit. Dovoluji si prohlásit, že v celých dějinách severní části naši guvernie od roku 1740 nenajdeme zločin stejného rozsahu. Tváří v tvář peklu, prokažte prosím svoji odhodlanost podobné zlo jednou provždy vymýtit.

Možná si řeknete, že ve spisech není jediné zmínky, která by poodkryla účel spolku, ale může mít spiklenectví bohulibé záměry? Historie i zdravý rozum praví jednohlasně: "ne". Každé podobné spřísahanectví je přístavem, ve kterém dříve či později zakotví zločinné zámysly.

Podobně vámi může hlodat pochybnost, není-li trest smrti pro město zbytečně krutý, zda by u mírněji se provinivších čtvrtí nestačilo odnětí svobody. K tomuto jediné. V rozsahu stran sto až sto pět spisu jsme prokázali aktivní účast na zločinu spiknutí i městskému žaláři. Jak jistě uznáte, nelze dobře držeti vězně v popraveném vězení.

Říká se mi to těžko, slavný soude, ale do celé záležitosti byl zapojen i slavný soud, tedy i on by měl být sťat spolu s ostatními jako exemplární ukázka síly a odhodlanosti moci soudní.

Slavný soude, jsem pouhý, snad pečlivý, nikoliv však slovutný magistrátní úředník. Má vina byla doložena na straně třista sedm spisu. Chtěl bych vás však požádat o laskavost. Rád bych byl popraven mezi posledními, aby má duše odcházela do nebe s vědomím, že i své poslední úloze jsem dostál s veškerou požadovanou vážností.

Delia Derbyshire

-- Kudy vede cesta z města?

-- Svět je třeba rozřezat na malé kousíčky a znovu slepit.

-- A vy jste doktor?

-- Kdo?

-- Všichni jsme Deliu Derbyshire milovali, i když někteří z nás až po tom, co umřela.

-- Je jednodušší milovat mrtvé.

-- A když ne rozřezat, tak aspoň pustit pozpátku.

-- Doktor Kdo?

-- Atsěm z atsec edev yduk?

Emmy Noether

Třetí den u napajedla, třetí den beze spánku. Jen občasná chvilková dřímota pravidelně přerušovaná i sebetichým zvukem.

Místo, které zůstalo utajeno lovcům z jiných matematických klanů. Stane se místem Emmina úspěchu, nebo jen dalším památníkem špatné intuice, mohylou nenaplněných očekávání ukrytou v abstraktních lesích?

Šramot na stezce vzbudil v Emmy naději. Pokolikáté popolykává sliny vzrušení těžko spočitat -- nikdy nebyla silná v aritmetice nekonečných ordinálů. Ale teď na stezce i něco vidí. Jejich těla jsou krásná, majestátní, ireducibilní.

Emmy rutinně kontroluje existenci inverzního prvku a pozvedá zbraň. Kategorie komutativních okruhů ze zachvěla vítězným pokřikem.