Po počátku

Nicota si nicoval ve své nanicovaté existenci a tak trochu vzpomínal na staré časy, kdy mu všechno, tj. celé odnikud nikam patřilo. Tedy do té doby, než se zde objevil Slovo. Slovo byl až nepříjemně ukecaný chlapík a sukničkář, který nenechal žádnou ženskou na pokoji a svými potomky záhy zaplnil do posledního místa bývalé Nicotovo hájemství. Navíc o sobě velkohubě prohlašoval, že je počátkem všeho.

"Jak může být počátkem všeho slovo, které nemá žádný význam, ani smysl (obojí vzniklo až později, přičiněním Slova)", ptal se často sám sebe Nicota a považoval to za paradox nutně vyvracející Slovovu existenci. Ten si však z toho nedělal příliš těžkou hlavu a po vzniku politiky, která opodstatnila i existenci slov bez vztahu k realitě, tento argument přehlížel zcela.

Nicota se zpočátku bránil a pokoušel se vrátit světu původní řád. Jednou, když Slovo spal, vmísil se mezi jeho děti formou mezer. Bohužel slova tak získala na srozumitelnosti a Slovo pak ještě dlouho potměšile říkal, že něco vždy předchází nic. Úspěšnější byla akce s prasklým potrubím. Kdyby se tehdy Slovo na poslední chvíli nevytasil s loďařským průmyslem, měl by dnes Nicota o nepříjemného spolubytujícího méně. Slibně se vyvíjela i operace Oppenheimer-Sacharov, ale když už chtěl Nicota bouchnout šampaňské, vynořili se odněkud "Mírové hnutí", "Bezjaderné zóny" a "Salt 1" a velkolepý záměr zhatili. Nicota byl nucen stáhnout své jednotky do Íránu a Koree, kde je sice občas podpořil, ale ve skutečnosti do nich již příliš nadějí nevkládal.

Ne, že by se Slovo občas nesnažil o sblížení s Nicotou. Vyrobil pro něj družku -- Nulu. Byla to veselá, nenáročná baculka, se kterou si Nicota užil spousty legrace. Měli spolu i syna, co vypadal jako nekonečno, jen mu mezi ovály přebýval malý kousek ničeho. Byl to však budižkničemu s pramalým vztahem k práci a nakonec si našel jen místo správce veřejných toalet.

"Ale jednou mi to tu bude zase celé patřit", řekl si Nicota a s myšlenkou, že by něco malého pojedl v duchu dodal: "koneckonců tento svět není zas tak uplně špatný".

Vzdechy vzduchem

2. ledna 1998
Všichni si myslí, že jsem letadlo a přitom jsem blázen. Není to jen problém můj, ale i letecké společnosti která mne vlastní. Měl bych bezpečně a včas přepravovat cestující z místa na místo, ale přitom se mi v kopkitu honí divné myšlenky. Často se mi zdá, že je ve mne více osobností a to i v době, kdy všichni pasažéři opustí palubu. Rád bych si o svých pocitech s někým promluvil, ale obývám hangár jen s jedním Antonovem a párem Jakovlevů a ti jsou každou noc zpití do němoty.

5. března 1999
Včera jsem si listoval přiručkou pro mechaniky, kterou ve mne kdosi po údržbě zanechal a dočetl jsem se, že většina součástek je navržena a vyrobena s nějakou psychickou poruchou. Motory, i ty proudové, mají v točivých částech zakomponován hyperkinetický syndrom. Palubní desky se běžně montují obsedantně-kompulzivního typu a v poslední době se hodně experimentuje s černými skříňkami trpícími Korsakovou psychózou. O letadlech jako celku tam však nic nepsali. Nemohu spát, protože mí spolubydlící si celou noc prozpěvují Amurské vlny.

2. října 1999
Dnes jsem se při přistávání svěřil naváděci věži, že slyším hlasy. Odpověděla, že je to normální. Éter je prý plný hlasů a nemám nechávat spojovací zařízení poslouchat na tak širokém pásmu. Nevím, co je na tom pravdy. Hlasy slyším zejména v nákladovém prostoru, kde žádný přijímač není a navíc Lorenz již dávno dokázal, že žádný éter neexistuje. Dám si příště pozor, komu co říkám.

8. července 2001
Zašel jsem se svými problémy k letadlovému psychologovi. Nejprve mne perlíkem dvakrát praštil do podvozku a pak se ptal, jestli si vzpomínám na něco stresujícího z doby kdy mne montovali a jak jsem prožíval období prvního tankování. Nakonec mi předepsal skotské kerosenové střiky a poslal zpátky na ranvej. Nemám z toho dobrý pocit a nenávidím Amurské vlny.

11.září 2001
Před týdnem jsem si všiml, že nedaleko JFK žije budova s rozdvojenou osobností. Rozhodl jsem se, že ji dnes navštívím. Je asi jediná, kdo mi může rozumět. Musím si trochu pospíšit, protože mne zdržely turbulence nad oceánem. Kdyby ti saudové na palubě aspoň tolik nehlučeli.

Tady a teď

Žijeme v Tady a teď. Osobně bych radši žil třeba v něčem od Pynchona, nebo V melounovém cukru, ale místo toho musím obývat knihu pisálka jehož zápletky jsou nepřesvědčivé a pointy slabé. Navíc si myslím, že je alkoholik. Přesněji: alkoholik rurálista. Vesnické idyly, krásná příroda a modravé hory s ptactvem nebeským zvládá dokonale a zrovna já musím být městskou postavou bydlící u magistrály. Navíc ta jeho vášeň k verbálním kakafoniím! Zkuste si spát vprostřed "temného rumtudum rozlámaných pražců", "hřížích se rachotů nedokonale seřízených motorů", či "upěnlivého jekotu startujících letadel". Vsadím se, že to vzdáte po třech stránkách.

Občas se sejdeme s jinými postavami a snažíme se věci napravovat. Rovnáme pochroumané dialogy, vyklepáváme nabouranou naraci, svařujeme prasklé aluze. Máme i tajný fond. Až se na něm sejde dost peněz, chceme koupit našemu autorovi kurz kreativního psaní a pár zakladních přiruček. Ale vždycky nás vypátrá a ráznými škrty rozpráší, často i díly daleko.

Mám ale plán. Ukryji se jednou v temném koutku Tady a teď a za mihotavého svitu metafor napíšu knihu. O něm.

Daniel

Hodiny v nádražní hale ukazovaly 7:09 a Daniel stále nešel.

Bylo to zvláštní, neboť jen málokdo byl tak dochvilný jako on a to i v méně vypjatých situacích než byla tato. B. měl pro takové okamžiky vytvořený jednoduchý recept. Sáhl do kapsy, vytáhl Bibli a otevřel ji v místech knihy Daniel 7:9 s nadějí, že nalezne aspoň náznak řešení nastalého problému.

Bylo to opět zvláštní. Kniha se až vzpírala otevření na této konkrétní stránce a B. musel vynaložit nemalé taktilní úsilí aby si přečetl následující slova:


Hleděl jsem, až trůnové ti svrženi byli, a Starý dnů posadil se, jehož roucho jako sníh bílé, a vlasové hlavy jeho jako vlna čistá, trůn jako jiskry ohně, kola jeho jako oheň hoříc

Vzpomněl si, jak mu kdysi dávno profesor církevního práva vyprávěl, že Bible je plná textů, které by v ní církev radši neměla, ale protože již byly jednou kanonizovány, nelze je jednoduše vynechat. Proto vysoce postavení duchovní učinili tajnou dohodu s cechem tiskařů, a ti provádí drobné zásahy do vazby a ořezu, takže inkriminovaná místa zůstanou skrytá listující veřejnosti. To byl jistě i osud i tohoto návodu, jak zobrazit nezobrazitelného Boha, který se ovšem v režimu zvláštní vazačské péče ocitl až za pontifikátu Benedikta XV.

Bylo to zvláštní a B. naprosto netušil, co mu chce kniha sdělit. Má se skrýt, stát se malířem, začit studovat Kodex kanonického práva? Pouhé otázky, žádné odpovědi.

Tou dobou Daniel s vlasy vybělenými hrůzou a bolestí umíral na elektrickém křesle.

Veškerá teorie všeho

Bylo to na jaře onoho památného roku, kdy slunce vystoupilo o dobré dva milimetry výše nežli v letech předchozích. Zaujati tímto neobvyklým úkazem, jali jsme si navzájem sdělovat své znalosti astronomických jevů, když tu jednoho z nás – kdo to byl si přesně nepamatuji, ale domnívám se, že se mohlo jedna o Milana (Milan se dlouhodobě udržuje v žebříčku používaných křestních jmen v Čechách na čtrnáctém místě) – napadlo sepsat ve volném čase, kterého jsme měli jako studenti druhého ročníku gymnázia přehršel, veškerou teorii všeho. Z nedostatku jiného zaměstnání – pracovní vyučování již bylo tou dobou na středních školách podobného typu zrušeno – jsme se rozhodli tento veskrze kratochvilný úkol realizovat.

Během několika hodin občanské nauky, na úkor výuky marxistické monetární politiky (od roku 1993 poklesla lombardní sazba ČNB z původních 14 procent na dnešních zhruba 2,25 procent) jsme navrhli sémantické srdce budoucího díla. Jednalo se o kód, kterým teorii – v jádru nekonečnou sbírku pouček – budeme zapisovat. Od počátku nám bylo jasné, že význam znaku v takovémto kódu nemůže být závislý pouze na sobě samém, ani na znacích předchozích, především z důvodu jejich konečného počtu, ale že do sémantické hry musí vstoupit zejména všechny znaky následující. Jednoduše řečeno, význam čteného se musí konstituovat vším, co čtenář přečte v libovolně vzdálené budoucnosti.

Od tohoto okamžiku již bylo vytvoření veškeré teorie všeho jednoduchou, ať poněkud mechanickou, činností vyžadující pouze velké množství inkoustu (v Evropě nejpoužívanějším byl počínaje dvanáctým stoletím inkoust duběnkový) a listů papíru. Předchozí výzkumy jednoznačně prokázaly, že zdaleka největší objem důležitých informací je schopen pojmout piják, není proto divu, že se stal majoritním médiem plánované publikace.

Bohužel v samém zavěru kompilační práce došlo, snad vinou ztráty naší ostražitosti, ku konfiskaci monumentálního díla ze strany pedagogického sboru. Z dospělé perspektivy je jasné, že podobná pomůcka by v rukou neuvážených studentů byla zcela likvidačním nástrojem celého vzdělávacího systému a takovýto zásah byl tudíž zcela přiměřený a sebezáchovný, nutno však jedním dechem zdůraznit jisté zklamání nad ztrátou, byť kvantifikovanou lhůtou „do konce školního roku“.

Naštěstí jsme již tou dobou byly zcela zaujati kontrukcemi strojů kreslících kuželosečky.

Akim Lvovič Volynskij

Drahý Akime Lvoviči -- čestný občane města Milána, slovutný autore nezapomenutelného díla o Leonardovi.

Musím se Vám svěřit se svým snem. Kráčel jsem v něm ulicemi Petrohradu v místech kde stojí Vaše kino "Světlá stuha" a kde zaměstnáváte toho polského špindíru Šostakoviče jako klavíristu. Ostatně, doslechl jsem se nedávno, že po Vás onen nestoudník chtěl za svoji produkci peníze a musím říci, že odpověď, kterou jste ho počastoval byla velmi blízká mému pojímání umění. Ano, požadovat honorář za jakýkoliv umělecký projev je čin velmi blízký vraždě Múzy! Svět, jak jej známe, spěje ku zkáze a každý skutek, který, byť jen chvíli, pozastaví zhoubný proces, měl by být nazýván "Skutkem". A takového jsem Vás vždy vnímal: mužem Skutků.

Možná, že jste se již doslechl, že mne opustila žena, má drahá Anastasie Chebotarevská. Jednoduše jednoho dne řekla, že odchází a již se nevrátila. Nemusím vám, znalci tajemných věcí lidských, vysvětlovat, jak hluboké a mystické pouto mezi námi bylo. Śly řeči, že kdosi v mlze spatřil ženu jak skočila z mostu přímo do Něvy a voda její tělo pohltila a již nevydala. Zmizela z našeho světa podobně, jako před časem opustilo mrtvé tělo Gogola svůj hrob -- jistě si na onu příhodu dobře vzpomínáte -- celý Petrohrad nemluvil o ničem jiném. A víte co tom napsal ten darebák Zoščenko? Že prý uklouzla po mokrých kládách -- což je stejně neotesané, jako vysvětlení stavebních inženýrů gogolova případu. Ani mokré klády, ani tlak velkého množství cihel nemohou ve skutečnosti objasnit žádnou z oněch neskonale esoterických událostí. Svět, jak se nám jeví, je pouhou materiální slupkou čehosi nekonečně složitějšího a toliko smrt je vstupní branou k podstatě.

Konečně, nevím, jak by Zoščenko vysvětlil svým inženýrským přístupem to, co se stalo nedávno. Prostíral jsem, jako každý den od doby záhadného zmizení mé ženy i pro ni, když tu u dveří zvoní milice. Prý přímo před domem vyplavalo z Něvy ženské tělo. Byla to, ona! Led, chlad i ryba, odvedly svoji práci dokonale, ale hlas srdce velel jasně. Vrátila se, stejně jako se vrátil Gogol do své krypty a jen nevšímavý hlupák by mohl ignorovat jemné leč jasné předivo osudu.

Drahý Fleskere, známe se již léta a jistě víte, že jsem tématem smrti fascinován -- proto Vám pišu až nyní, kdy naše těla již tlí ve svých hrobech -- leč nerad bych, aby se z mého dopisu vytratilo to nejdůležitější. Vaše kino, se v mém snu jmenovalo: "Barikáda".

Vám oddaný Fjodor Sologub.

27

Stíná mě na náměstí mistr kat
a vítr v Týnu zvoní hranu.
Nadře se Mydlář, než budu sťat,
jsem dvacet sedm českých pánů.