Těla i líce

Republika Olšany

2010-04-07T08:40:00.000-07:00

Vážená hřbitovní správo,
dovolte mi, abych Vás upozornil na neúnosnou situaci okolo hřbitova vámi spravovaného.

Poslední dobou se stalo pravidlem, že neukázněné hroby využívají konstrukční vady severní zdi hřbitova a prchají tudy mimo hřbitovní areál aby se oddávaly konzumaci alkoholu v blízkém hostinci. Při návratu ruší noční klid sborovým zpěvem a znečišťují veřejné prostranství svými exkrementy. Smutné je, že se často jedná o rovy významných osobností, čímž trpí znamenitá pověst těchto velikánů, zejména u mládeže.

Chápu, že v demokratické společnosti lze jen těžko postupovat i v tak bizarních případech restriktivně, přesto bych uvítal, aby odpovědní pracovníci řešili tento problém alespoň domluvou, případně morálním apelem s odkazem na bývalou etickou kvalitu obsahů.

Chtěl bych zdůraznit jeden zvláště nebezpečný rys celé kauzy a to hromadné návštěvy pohostinských zařízení ze strany velkých funerálních objektů, zejména pomníků a rodinných hrobek. Nejen, že se narušuje statika navštěvovaných provozoven, ale přítomnost zmíněných předmětů má neblahý vliv na návštěvnost ze strany řadových občanů. Majitelé postižených restaurací dokonce hrozí, že vybaví dveře nápisem Pouze pro živé.

Vážená hřbitovní správo,
v návaznosti na svůj dopis z minulého týdne bych Vás chtěl informovat o dalších přestupcích proti občanskému soužití ze strany hrobů Vámi spravovaných.

Na pozemcích Vašeho hřbitova, který má být místem klidu a odpočinku dochází zřejmě k hromadným sexuálním orgiím hrobů, hrobek i jednotlivých uren. Zpočátku si zúčastnění vybíraly odhlučněná místa jako kolumbárium, či obřadní síň, v posledních dnech však vychází se svými aktivitami ven, čímž ruší nejen noční klid, ale porušují tak i zásady obecné mravnosti. Ve svých hanebnostech se neštítí leckde překročit hranice dobrého sexuálního vkusu. Sám jsem pozoroval nedaleko hlavní brány hroby číslo 6 a 9 v podivných pozicích.

Obzvláště zarážející mne přijde takové chování ze strany rodinných hrobek, které bych považoval za fundament občanské společnosti nesoucí, když ne budoucnost, tak aspoň minulost našeho národa. Jejich praktiky provozované s hrobečky domácích mazlíčku a urničkami z dětské sekce mi přijdou nanejvýše odporné.

Za burcující pokládám i fakt, že se do celé aktivity zapojili bezdomovci hřbitov obývající. Nevím, činí-li tak dobrovolně, nebo za úplatu, ale osobně takový stav věcí nepovažuji za vhodný příklad mládeži, pro něž je Váš hřbitov místem schůzek.

Vážená hřbitovní správo,
přesto, že jsem od Vás ještě neobdržel reakci ohledně mých minulých dopisů, chtěl bych Vás informovat o podivných událostech ze začátku tohoto týdne.

V kostele sv. Rocha, který je umístěn blízko nejstarší častí Vašeho hřbitova byly v pondělí oddáni dva hroby ve vaší správě. Upřímně řečeno, bylo už na čase, neboť nevěsta se nacházela ve stavu těsně před rozpadnutím.

Obřad proběhl v poklidu, jediným rušivým elementem byla rozptylová loučka s níž se po celou dobu sypal jemný popel. Bylo by nanejvýše vhodné, aby se všem subjektům Vašeho inventáře dostalo poučení o vhodném obléčení pro podobné příležitosti. Oddávajícím byl hromadný řádový hrob dominikánů a role družiček se vkusně zhostili rovečky malých obětí španělské chřipky. Vzhledem ke stavu nevěsty svatební hostina proběhla jen v úzkém kruhu.

Myslím, že v příštích dnech můžete očekávat navýšení počtu hrobů ve vaší správě.

Vážená hřbitovní správo,
po zkušenostech z minula neočekávám, že se mým dopisem bude někdo zabývat, přesto Vám píši tuto, možná poslední, zprávu.

Již od rána dochází za zdmi vašeho hřbitova k podivným manévrům, které ve mně vyvolávají pocit, že se něco chystá. Za úsvitu se shromáždily všechny pomníky vůdců národa v objektu krematoria. Kolem šesté hodiny se kolem staré obřadní síně srotil větší dav obětí první světové války, který během půl hodiny doplnily hromadné vojenské hroby a pomníky neznámým vojínům. Zdá se, že někteří vojáci byli pohřbeni se svými oblíbenými zbraněmi, což mi přijde například v případě maršála raketových vojsk poněkud luxus. Kolem sedmé proběhlo krátké školení civilní části hřbitova. Kurs výroby molotovových koktailů vedl dle všeho hrob Jana Palacha, který byl na místo nynějšího působiště přestěhován poměrně nedávno. Domnívám se, že by bylo vhodné zjistit, zda-li k tomuto transferu nedošlo na pokyn záhrobních centrál. Od rána zní zpoza zdi směs sokolských a vojenských písní.

Jak jsem již předestřel, mám nutkavý pocit, že se něco chystá.

Golubój

2010-04-01T12:10:00.000-07:00

Následující řádky pochází z Tajné encyklopedie ruských svatých a prokletých, jak jsem je našel na veřejných zdech, skryté všetečným očím, napsané prstem na skle a zjevující se pouze ranním oparem, vydoloval z mozku dlouhým bděním, kouřem bělomorek a výpary vodky.

Omlouvám se jim za rušení samoty, ale neměl jsem zrovna nic jiného na práci.

Golubój
Svět byl pustý a prázdný a Golubój plynul mezi tvářemi, nádražím, od řeky k řece, od tváře k tváři, od samoty k samotě. Nádraží mu poskytovalo útulek, tváře obživu a samota společnost. Z řeky bral vodu, lisoval inkoust a tetováním pokrýval záhyby těla i ducha i světa. Záhy se naučil hýbat svaly tak, že kérky obživly. Brzy přestal stahy svalů kontrolovat a stal se pouze divákem příběhů, Voyagerem vlastního těla. Mnohou z modřin ani neznal, vznikly samovolně a časem pouze s obtížemi zahlédl pod přelévajícím se akvamarínem to, co bylo dříve jeho tělesností. Nevzpomíná z čeho žil, ani svých doupat, nerozeznával jednotlivé příběhy propastmi okamžiků.

Pak se tetování začala ztrácet. Nejprve myslel, že umírají vlivem času a zakopávají zesnulé mezi póry, divočejší požírají krotké, případně blednou nedostatkem inkoustu, ale nic takového nepozoroval i usoudil, že se jedná o jev běžný mezi tetováními. Ohradil kus těla v okolí bederní páteře a začal schraňovat příběhy, prováděl sčítání a soupis obyvatel, registroval změny a než se stačilo místo včlenit do hry, znal většinu jménem, věděl že na pravém očním víčku žije první--poslední a mnohý již zmizel v Zoně.

Ráno zaznělo jak rána do hlavy a Golubój koutkem oka procitl. Právě včas, aby zahlédl poslední tetování mizet. Naráz věděl, kdo je první-poslední a co je Zona. Zahlédl se padajícího v pupík, do sebe zahryzlý úd skutečnosti.

Zona
Svět byl opět pustý a prázdný, jen koleje se vinuly v krutých zákrutech. Golubój jedním okem zahleděn v sebe vyslal druhé na výzvědy do hlubin vagónu obydleného předměty, potřebami, norami děžur, brýlemi oken, tyglíky toalet a samovarů, do živého tratolu krotitelů bobulí a vodky, panství změny a měny. Oko proklouzlo zápasy zápachů s obaly, proplížilo se měkkými tělísky hovorů, proseb i vysvětlování, skrylo se v záři zlatých ozubí a doneslo poselství dřímající na zdi kypjatku. Golubój je přijal s tváří zrcadlící klid krajiny za oknem, spokojen s jeho novou barvou, budiž svět nyní modrý pravým okem šarlatový levým.

Zprávu oka si zaznamenal polohou rajčete a okurky v kulinárním chaosu stolečku pod oknem. Rajče spočívající bubákem nahoru a okurka se ho téměř dotýkavší v kosém úhlu znamenaly -- směr Moskva.

Do ucha bez pozvání vešel hovor, měkké bahno řeči obývaly divoké přívlastky vířící v smrtelném objetí zdrobnělin, láčkách idiomů, paralýza klasických citátů transmutovala vulgarismy v argot gulagů a zon, předměty se zjevovaly v nečekaných slepencích větných staveb pohrdajíc Albertim, vzývavší Gaudího s Hundertwasserem.

Jazyk se sám vhroužil do labyrintů významů a přinášel ve svých návratech nová zjevení, sám je formuloval v gastronomických dialektech prvních encyklik. Sám mezi kontexty ztracený host zapomenutých gramatik Golubój usnul.

Holahou, procitněte, zapalte ohně a pijte šťávu země.

Ten s odřenými klouby zahubil hada z pohltil jeho moc.

Křikem se Golubój vzbudil do vědomí, že někoho honí. Aby si zjasnil myšlenky rozběhl se v čele ostatních. Získal tím pocit, že honí jeho a prodíral své tělo vagóny zarputileji.

Vpadl do světa, kde si hluchoněmí přehazují horké příběhy, mrzáci žádají o peníze na ruku a žebráci nabízejí svá žebra k přepočítání. Potkával hlavy bez zubů a prsty kradoucí se tišinami cizích kapes. Obdivoval akrobaty s břemeny a žongléry čekáním. Ještě mnoha dialogy propluje napočítaně historek porazí, než se stane skutečným vlakovým mnichem žijícím z čaje spolucestujících.

"Strávil jsem deset let na Dalekém východě a pak hltal Ural, komíny a kouř -- rudý, zelený a modrý, Stravinský, Kandinský Chagall."

"Volchostroj za deset minut."

"Revoluce je stroječek. Setrvačník má v Chabarovsku, osy křižují stepí, převody mezi Moskvou a Petrohradem jezdí vlakem, maže se vodkou a napájí lidmi."

"Mesiáš nás minul, spletl si Zemi s Měsícem."

"Mysleli jsme, že se dotýkáme hvězd, ale spálili jsme si prsty o nedopalky sousedů o patro výše."

Dokončení
Když jsem asi po čtrnácti dnech znovu projížděl Petrozavodskem, potkal jsem Golubého na poště. "Už dva dny píšu dopis, ale mám pocit, že jsem někde udělal chybu. Občas ho přistihnu jak píše on mne, někdy se mě snaží zalepit do obálky a jednou jsem se vzbudil až úderem razítka nešikovné úřednice. Je to souboj a poraženého čeká trasa Moskva--Naušky. Kdyby chtěl aspoň prozradit adresu ..."

Brnda

2010-02-17T10:14:00.000-08:00

[. . .]

Tma se převrátila z boku na bok, mlaskla a pohltila dalšího chodce. Otevřela oči, zívla a rozhlédla se kolem. Jak jistě víte, Tma obvykle vychází na ulici pouze v noci a ve dne obývá páchnoucí brlohy a podsvíččí společně s individui, s nimiž se tam popaktuje a zapáchá si temné skutky.

Na slunce se Tma neodváží, pokud, pak jen ve skrytu lidí, plíží se po málu v podobě stínu, přilepená těsně u země. Trochy tmy se udržují též pod očními víčky a naplňují zraky v okamžiku mžiku, vstupují jimi v nás ve snách, aby učiněno bylo zadost věcem nevyřčeným, proto sny po probuzení mizí v temnotě zapomínání.

Z vyprávění Šimona Utěšitele

Již nikdo neví, jak dlouho jedeme. Cesta se podivně kroutí a osazenců vozu přibývá, či ubývá, nevím, cestujeme tak dlouho, že jsem zapomněl smysl těchto slov. Snad měla něco společného s množstvím, ale i význam tohoto pojmu pomalu mizí v temnotách lese, jímž právě projíždíme.

Včera jsem uviděl ukazatel, šel jsem tedy blíže, ten mne však kousl do nosu. Takže ani teď nevíme, kam vlastně jedeme. Z vyprávění starců spících v někde v hlubinách vozu, zřejmě pod stolem vím, že dříve snad naše cesta cíl měla. . .

[. . .]

Dnes ráno se zbláznilo kolo. Vyskočilo, třikrát oběhlo vůz, plivlo mi do očí a jalo se přemlouvat ostatní, by si sním zahrály "Kolo kolo mlýnský". Museli jsme mu dát svěrací kazajku a důtku. Naštěstí pravé zadní je schizofrenní, takže máme náhradu.

V jedné knize jsem četl návod, jak nezešílet na dlouhých cestách. šlo o to, pomalu vymazávat své okolí za smyslů. Je to dobrá metoda proti ponorkové nemoci.

Já

Všechny knihy v tomto Městě se pominuly. Snad je chovali příliš dlouho pohromadě se spisy Arcybaševa, snad vinou papíru, zalomenin, či škaredou vazbou, možná i knihomoly, neřkuli čtenáři, špatným uskladněním, ale jisté je, že každá kniha po několika stranách začala vehementně nabádat k sebevraždě. Zvláště důvtipná byla dětská leporela, kterážto se mnohde stala i nástrojem skutku vskutku hanebného.

Městská rada si této skutečnosti povšimla záhy, ale při zápisu rozhodnutí o zavření Městské knihovny do kroniky se utloukla postupně pečetí. Zřejmě při hledání precedentu přečetli příliš mnoho stran.

Zkáza se šířila jako lavina. Městský hřbitov nestačil pojmout příval a hrobníci se zaživa pohřbili při četbě náhrobních nápisů. Smutný konec měl i nekrofil Kodým, který natrefil na mrtvolu faráře Doubala majícího na

zádech vytetovanou Epištolu sv. Pavla Korintským.

Z veškerého obyvatelstva města zbyla jen jediná osoba. Já.

Z vyprávění Šimona Utěšitele

Ráno nás dostihla špička mého ukousnutého nosu. Chvíli obtěžovala ženy v zadní části vozu a pak se prohlásila za náčelníka výpravy. Protože nikdo z nás neví co to znamená, nechali jsme ji náčelníkovat až do oběda.

Snad je to kanibalství, ale malé zpestření jednotvárné stravy přispělo k soudržnosti celého kolektivu. Krom toho nám to náčelníkování poněkud vadilo.

Po obědě nás Henoch, jeden z nejstarších obyvatel vozu, seznámil se svoji novou teorií o našem původu. Podle ni jsme mlýnky na maso a vozem, který obýváme, nás vezli na trh. Cestou však propuklo šílenství a lidé se navzájem rozemleli na malé kousky. Jejich duše vstoupily v nás, což způsobil Bůh-strojjediný svým zásahem.

Dnes jsem se pokusil poprvé uplatnit metodu popsanou v knize. Les poněkud zřídl. Ponorka je snad nějaký druh ptáka.

Brnda

"Lusové věřili, že v hřebenech vln vzpěněných větrem Kadmô se za úplňku měsíce Mídánu odehrávají celé příběhy ztvárněné masami vod valících se přes sebe", prohlásil trpaslík a na vysvětlenou dodal: "Žumlo".

Nikdo neodpovídal, tak hluboce zasáhlo zjištění auditorium. Brnda nikdy nelhal a všichni otřeseni mlčeli. Navíc se Brnda v místnosti nacházel sám a tak na další dotazy odpověděl citátem:

Víří výři, netopýři,

kolem škvíry chvíli kvílí.

Itinerář potřebností nutných k cestě měsíční.

Měsíc jest nejsvětlejší skutečností tmy, tedy ho můžeme dosíci pouze okamžikem, kdy se tma cachtá ve vaně a to ve chvíli ponoření hlavy.

Pozor na mýdla a kartáče.

Nadechnout se zhluboka, tma dokáže být ponořena i několik let.

Je těžké poznat, která část tmy je hlava.

Hotovo

Dům vyskočil z jámy za tímto účelem vyhrabané, ušel pár kroků, opřel se o roh baráku a dělal chvíli jakoby nic. Když to měl hotovo, dělal zas chvíli jakoby něco. Pak vzal jakoby nic, položil ho na jakoby něco, poodstoupil a zálibně zamnul ruce. "Tady teď bude bydlet".

Z vyprávění Šimona Utěšitele

Henoch za ta léta vymyslel už pět způsobů jak číst knihy v našem voze. Pokaždé mu vyšlo něco jiného a poslední pokus přinesl mlýnky na maso. Uctívání Boha-Strojjediného se zatím rozšířilo po celém voze. "Mít

kliku} se na základě učení považuje za velké štěstí. Nemyslím si, že by Henoch měl tentokrát pravdu, ale zatím nikoho neupálil. Ostatně se domnívám, že knihy vypadaly jinak. Měly stránky, hřbet a písmenka.

Metoda opravdu funguje. Dnes jsem ze svého vědomí vymazal oj spojující vůz s tahouny a od té doby stojíme. Tahouni někam odtáhli. Aspoň je nemusím vymazávat. Ptákem se snad dříve zatloukalo.

Když Lus potká Lusa a oba jsou bez čepice, řekne se odraz měsíce ve vlnách: Nažraný tygr. Když si jeden prozpěvuje, pak je to: Příjemné poskákání, naopak krutmo: Kde jsou zebří oči?, pokud jeden z nich není Lus, ale nikdo to neví: Otevřeno za jízdy. Při poodhalené bederní roušce smyslů: ukousnutím půlky mrkve. Nikdo nezná odraz měsíce ve vlnách lépe než Lusové. Žumlo.

(Ze zápisníku trpaslíka Brndy)

Dům vzal plnicí pero, naslinil špičku a jal se přepisovat Písemnost tohoto znění:

Smlouva

Brnda t.č. rpaslík a dům ve kterém bydlí podpisují tuto smlouvu:

Obyvatelstvo města činí svým vzrůstem Brndovi příkoří.

Žádá tedy potrestat.

Knihy přepíše dům, ve kterém Brnda bydlí, protože umí psát, dle Brndova návodu.

Poslední písemnost, kterou dům přepíše dle návodu Brndy, bude tato smlouva.

Když dům přepsal smlouvu dle Brndova návodu a přečetl ji, zda v ní neudělal kaňky, zhroutil se. Ve svých troskách pohřbil i trpaslíka Brndu.

Z vyprávění Šimona Utěšitele

Včera jsem ze svého vědomí vymazal noc a od té doby je stále den. Měl jsem možná vymazat i měsíc, protože mi noc připomíná. Dnes vymažu vůz, pak Henocha a nakonec konec. Pak sebe. Nechám tu jen knihu, kterou jsem napsal. Brnda by si takový konec nezasloužil.

Osud dle Lusů vzniká spojením odrazu měsíce ve vlnách s příběhy uvězněnými v jejich hřebenech. Okamžikem, kdy hladová tma, kterou lidé, ani Lusové již léta nekrmí, pozře měsíc, mizí příběhy v zapomnění, stejně jako nejstarší

Luská pověst o Šimonu Utěšiteli.

Žumlo.

(poslední slova trpaslíka Brndy)

Homunkulus

2009-11-12T08:23:00.000-08:00

Den první

Igor přinesl základní materii. Vymyl jsem tyglík a syrečky jsme vložili dovnitř, zasypali kořením a zalili pivem. Prvotní dojem je vynikající, chuťové pohárky rozkvetly a tančí v radostném tetelení. Tvarůžky připomínají malé měsíce v kalném nálevu soumraku a celá směs se tváří nadmíru spokojeně.

Po uzavření tyglíku jsme ještě chvíli hovořili v pojmech viskozita, či měrná hustota a dávali tak tak celému procesu najevo, že o něj bude postaráno s veškerou vážností a vědeckou erudicí. Zdá se, že se počínající reakci u nás líbí.

Den druhý

Roztok se zakalil, vysvětluji si to tak, že tajemství zrození musí zůstat zavařeno v intimitě skleněných stěn. Uzavírací membrána --- pyrolická záklopka mystéria se prohnula směrem dovnitř. Cestou do práce mě oblepují myšlenky:

tvarůžek
tvarrůžek

znamená to vzdálenou příbuznost s ďáblem?

Pracovně nazývám touto fázi tvoření Holomócká holomočka.

Den třetí

Sestra ze strachu před vším cizím ukryla tyglík do lednice. Zachránil jsem jej na poslední chvíli. Je na dotek chladný, leč uvnitř pulsuje.

Zprávy ze světa nabývají apokalyptických tvarů, homunkulus se v budoucnu ukáže jistě nadmíru prospěšným. Přátelé vzali existenci mých pokusů na vědomí bez podivu. Asi už svého homunkula mají.

Den čtvrtý

Pravdu a lásku homun
-kulovi,
aby nebylo homun
-kulový
(Salamandr Sue}

Syrečky vyplavaly na hladinu, zřejmě rovnováhou hustot. Do práce se zapojují prvoci (Eugena Demiurgi). Rozhodl jsem se nastudovat problematiku celého procesu v literatuře.

Pcháči štěstí,
svěrci kleští,
bezvěrci i věřitelé,
slunomilci, lunobijci,
rozvinutci (to je celé)

Den paty

Začal jsem shromažďovat literaturu:

Nicolas Flamel --- Vysvětlení hieroglyfických obrazců.
Rabelais --- Gargantua a Pantagruel.
Paseka --- Kouzelný tvarůžek.

Roztok nás pomalu vystěhovává z kuchyně, leč odkázal jsem ho do patřičných mezí a koupil těsnění. Začínám chápat některé aspekty adeptské hygieny.

Sousedé, občas si stěžující na hluk, mne na chodbě kradmo očuchávají. Bolí mě pata.

Den šestý

Na láhev jsem ani nevzpomněl. Učím ji samostatnosti. Takových dní se během měsíce jistě objeví nespočet. Ostatně její přítomnost cítím již z předsíně.

Den sedmý

Vše dnes proběhlo v jakémsi roztodivném klokotu. Membrána se vydula a vnitřní ustrojení látky se nedá nikterak předpovídat. Zdá se, že jednotlivé tvarůžky rozpoutaly válku mezi sebou. Bude vítěz silnější než sklo? Jistě však bude sto prorazit membránu. Zatížil jsem sklenici cihlou. S ubývajícím počtem syrečků můj neklid roste --- co když mne napadnou nepřipraveného, co když vytuší, že jsem ho počal z nízkých gastronomických choutek? Ne nadarmo čarodějnické příručky varují před neodpovědnými pokusy.

Den devátý

Již z pavlače je cítit smrad sýry. Uzavření sklenice do magického kruhu pomohlo. Pachy a zvuky však ven proniknout mohou. Nelze již skrývat koňů svých.

Den desátý

Den, Děs a ty.
Plynou ovzduším v nevázané skupinové terapii a pijí.
Den, Děs a ty.
Putují volně skupenstvími tvími.
Den, Děs a ty.

Den jedenáctý

Vkrádají se ve spánku, vstupují tělesnými otvory a vlní se v tanci imaginace, pachy, jejich chymické existence, tajná znamení jimiž ovládají mé pudové já, v kostýmu pižmoňe, homunkulus, jsem loutka na čichových drátcích, vysílá svá feromonová tykadla daleko před sebe a odklízí z mé cesty všechno slabé.

Pachy,
pachy,
pachyčky.
(dětská moudrost)

Den dvanáctý

Za sklem se zjevuje tvar. Tvář vytvořená kolektivem bublin na cestě vzhůru. Připodobňuje se blízkým věcem optikou zavařovacího skla. V mé přítomnosti dostává lidské rysy, rozpouští realitu do sledu čichových evidencí a mění zakřivení pachového prostoru ve svém okolí. Stávám se blíženeckou dvojicí nosních dírek, povyšuji nasalitu v jedinou pravou existenci.

Den třináctý

Pohyb za sklem organizovaný staccatem putujících útržků plynů připomíná blouznivé fantazie astronomů o vzniku sluneční soustavy. Končí platnost zákonů našeho světa chladem skleněné bariéry mezi námi? Nežije již uvnitř inteligence a nepromítá na stěny kolem pouze obrazy zastírající skutečný proces? Proč mé toulky samoobsluhou vždy končí u mrazícího boxu?

Den čtrnáctý

Našel jsem ve svém deníku záhadné zápisky. Pomalu mi dochází souvislosti, začínám tušit, proč se budím s prsty zkroucenými písařskou křečí a s modrou svrnou na jazyku. Záhadný deník, jak jsem jej nazval, nacházím na mnoha místech, některá slova jsou čitelná jen z jistých úhlů, způsob jimiž se projevuje napovídá, že se jedná o velkolepou stavbu, z níž jsem schopen zachytit pouze fragmenty. Stal jsem se figurkou obrovské kosmické hry? Proč některé nitky vedou do prázdna?

Den patnáctý

Koupil jsem si na nádraží dvakrát Vodka--delirium zpáteční. Po návratu jsem našel byt zdemolovaný, pouze sklenice odolala náporu. Je to varování?

Den šestnáctý

Membrána se vydula. Vytloukám na její povrch rytmickáznamení. Pozoruji cestu zvuku žlutou viskozitou. Odráží se ode dna a vrací se zpět. Z časových rozdílů bych mohl stanovit stáří, tvar i myšlenky homunkula. Nechce se mi.

V noci se láhev pomstila. Bublinky zvuku prochází mozkem a bytují v nosní sliznici.

Den sedmnáctý

U jídla se nečte

Bachor,
čepec,
[...]
slez.

Uzrál čas hodů a já nerozeznám vnitřek lahve od vnějšku. Homunkulus zdeformoval okolí v intencích kleinovy estetické školy. Lžíce se stává neovladatelnou přítěží, musím se na cestu vydat sám. Kdybych se nevrátil zanechám deník zde ...

Po počátku

2009-10-27T00:30:00.000-07:00

Nicota si nicoval ve své nanicovaté existenci a tak trochu vzpomínal na staré časy, kdy mu všechno, tj. celé odnikud nikam patřilo. Tedy do té doby, než se zde objevil Slovo. Slovo byl až nepříjemně ukecaný chlapík a sukničkář, který nenechal žádnou ženskou na pokoji a svými potomky záhy zaplnil do posledního místa bývalé Nicotovo hájemství. Navíc o sobě velkohubě prohlašoval, že je počátkem všeho.

"Jak může být počátkem všeho slovo, které nemá žádný význam, ani smysl (obojí vzniklo až později, přičiněním Slova)", ptal se často sám sebe Nicota a považoval to za paradox nutně vyvracející Slovovu existenci. Ten si však z toho nedělal příliš těžkou hlavu a po vzniku politiky, která opodstatnila i existenci slov bez vztahu k realitě, tento argument přehlížel zcela.

Nicota se zpočátku bránil a pokoušel se vrátit světu původní řád. Jednou, když Slovo spal, vmísil se mezi jeho děti formou mezer. Bohužel slova tak získala na srozumitelnosti a Slovo pak ještě dlouho potměšile říkal, že něco vždy předchází nic. Úspěšnější byla akce s prasklým potrubím. Kdyby se tehdy Slovo na poslední chvíli nevytasil s loďařským průmyslem, měl by dnes Nicota o nepříjemného spolubytujícího méně. Slibně se vyvíjela i operace Oppenheimer-Sacharov, ale když už chtěl Nicota bouchnout šampaňské, vynořili se odněkud "Mírové hnutí", "Bezjaderné zóny" a "Salt 1" a velkolepý záměr zhatili. Nicota byl nucen stáhnout své jednotky do Íránu a Koree, kde je sice občas podpořil, ale ve skutečnosti do nich již příliš nadějí nevkládal.

Ne, že by se Slovo občas nesnažil o sblížení s Nicotou. Vyrobil pro něj družku -- Nulu. Byla to veselá, nenáročná baculka, se kterou si Nicota užil spousty legrace. Měli spolu i syna, co vypadal jako nekonečno, jen mu mezi ovály přebýval malý kousek ničeho. Byl to však budižkničemu s pramalým vztahem k práci a nakonec si našel jen místo správce veřejných toalet.

"Ale jednou mi to tu bude zase celé patřit", řekl si Nicota a s myšlenkou, že by něco malého pojedl v duchu dodal: "koneckonců tento svět není zas tak uplně špatný".

Vzdechy vzduchem

2009-10-25T01:41:00.000-07:00

2. ledna 1998
Všichni si myslí, že jsem letadlo a přitom jsem blázen. Není to jen problém můj, ale i letecké společnosti která mne vlastní. Měl bych bezpečně a včas přepravovat cestující z místa na místo, ale přitom se mi v kopkitu honí divné myšlenky. Často se mi zdá, že je ve mne více osobností a to i v době, kdy všichni pasažéři opustí palubu. Rád bych si o svých pocitech s někým promluvil, ale obývám hangár jen s jedním Antonovem a párem Jakovlevů a ti jsou každou noc zpití do němoty.

5. března 1999
Včera jsem si listoval přiručkou pro mechaniky, kterou ve mne kdosi po údržbě zanechal a dočetl jsem se, že většina součástek je navržena a vyrobena s nějakou psychickou poruchou. Motory, i ty proudové, mají v točivých částech zakomponován hyperkinetický syndrom. Palubní desky se běžně montují obsedantně-kompulzivního typu a v poslední době se hodně experimentuje s černými skříňkami trpícími Korsakovou psychózou. O letadlech jako celku tam však nic nepsali. Nemohu spát, protože mí spolubydlící si celou noc prozpěvují Amurské vlny.

2. října 1999
Dnes jsem se při přistávání svěřil naváděci věži, že slyším hlasy. Odpověděla, že je to normální. Éter je prý plný hlasů a nemám nechávat spojovací zařízení poslouchat na tak širokém pásmu. Nevím, co je na tom pravdy. Hlasy slyším zejména v nákladovém prostoru, kde žádný přijímač není a navíc Lorenz již dávno dokázal, že žádný éter neexistuje. Dám si příště pozor, komu co říkám.

8. července 2001
Zašel jsem se svými problémy k letadlovému psychologovi. Nejprve mne perlíkem dvakrát praštil do podvozku a pak se ptal, jestli si vzpomínám na něco stresujícího z doby kdy mne montovali a jak jsem prožíval období prvního tankování. Nakonec mi předepsal skotské kerosenové střiky a poslal zpátky na ranvej. Nemám z toho dobrý pocit a nenávidím Amurské vlny.

11.září 2001
Před týdnem jsem si všiml, že nedaleko JFK žije budova s rozdvojenou osobností. Rozhodl jsem se, že ji dnes navštívím. Je asi jediná, kdo mi může rozumět. Musím si trochu pospíšit, protože mne zdržely turbulence nad oceánem. Kdyby ti saudové na palubě aspoň tolik nehlučeli.

Tady a teď

2009-10-13T08:33:00.000-07:00

Žijeme v Tady a teď. Osobně bych radši žil třeba v něčem od Pynchona, nebo V melounovém cukru, ale místo toho musím obývat knihu pisálka jehož zápletky jsou nepřesvědčivé a pointy slabé. Navíc si myslím, že je alkoholik. Přesněji: alkoholik rurálista. Vesnické idyly, krásná příroda a modravé hory s ptactvem nebeským zvládá dokonale a zrovna já musím být městskou postavou bydlící u magistrály. Navíc ta jeho vášeň k verbálním kakafoniím! Zkuste si spát vprostřed "temného rumtudum rozlámaných pražců", "hřížích se rachotů nedokonale seřízených motorů", či "upěnlivého jekotu startujících letadel". Vsadím se, že to vzdáte po třech stránkách.

Občas se sejdeme s jinými postavami a snažíme se věci napravovat. Rovnáme pochroumané dialogy, vyklepáváme nabouranou naraci, svařujeme prasklé aluze. Máme i tajný fond. Až se na něm sejde dost peněz, chceme koupit našemu autorovi kurz kreativního psaní a pár zakladních přiruček. Ale vždycky nás vypátrá a ráznými škrty rozpráší, často i díly daleko.

Mám ale plán. Ukryji se jednou v temném koutku Tady a teď a za mihotavého svitu metafor napíšu knihu. O něm.

Daniel

2009-09-14T02:21:00.000-07:00

Hodiny v nádražní hale ukazovaly 7:09 a Daniel stále nešel.

Bylo to zvláštní, neboť jen málokdo byl tak dochvilný jako on a to i v méně vypjatých situacích než byla tato. B. měl pro takové okamžiky vytvořený jednoduchý recept. Sáhl do kapsy, vytáhl Bibli a otevřel ji v místech knihy Daniel 7:9 s nadějí, že nalezne aspoň náznak řešení nastalého problému.

Bylo to opět zvláštní. Kniha se až vzpírala otevření na této konkrétní stránce a B. musel vynaložit nemalé taktilní úsilí aby si přečetl následující slova:

Hleděl jsem, až trůnové ti svrženi byli, a Starý dnů posadil se, jehož roucho jako sníh bílé, a vlasové hlavy jeho jako vlna čistá, trůn jako jiskry ohně, kola jeho jako oheň hoříc

Vzpomněl si, jak mu kdysi dávno profesor církevního práva vyprávěl, že Bible je plná textů, které by v ní církev radši neměla, ale protože již byly jednou kanonizovány, nelze je jednoduše vynechat. Proto vysoce postavení duchovní učinili tajnou dohodu s cechem tiskařů, a ti provádí drobné zásahy do vazby a ořezu, takže inkriminovaná místa zůstanou skrytá listující veřejnosti. To byl jistě i osud i tohoto návodu, jak zobrazit nezobrazitelného Boha, který se ovšem v režimu zvláštní vazačské péče ocitl až za pontifikátu Benedikta XV.

Bylo to zvláštní a B. naprosto netušil, co mu chce kniha sdělit. Má se skrýt, stát se malířem, začit studovat Kodex kanonického práva? Pouhé otázky, žádné odpovědi.

Tou dobou Daniel s vlasy vybělenými hrůzou a bolestí umíral na elektrickém křesle.

Veškerá teorie všeho

2009-08-25T08:23:00.000-07:00

Bylo to na jaře onoho památného roku, kdy slunce vystoupilo o dobré dva milimetry výše nežli v letech předchozích. Zaujati tímto neobvyklým úkazem, jali jsme si navzájem sdělovat své znalosti astronomických jevů, když tu jednoho z nás – kdo to byl si přesně nepamatuji, ale domnívám se, že se mohlo jedna o Milana (Milan se dlouhodobě udržuje v žebříčku používaných křestních jmen v Čechách na čtrnáctém místě) – napadlo sepsat ve volném čase, kterého jsme měli jako studenti druhého ročníku gymnázia přehršel, veškerou teorii všeho. Z nedostatku jiného zaměstnání – pracovní vyučování již bylo tou dobou na středních školách podobného typu zrušeno – jsme se rozhodli tento veskrze kratochvilný úkol realizovat.

Během několika hodin občanské nauky, na úkor výuky marxistické monetární politiky (od roku 1993 poklesla lombardní sazba ČNB z původních 14 procent na dnešních zhruba 2,25 procent) jsme navrhli sémantické srdce budoucího díla. Jednalo se o kód, kterým teorii – v jádru nekonečnou sbírku pouček – budeme zapisovat. Od počátku nám bylo jasné, že význam znaku v takovémto kódu nemůže být závislý pouze na sobě samém, ani na znacích předchozích, především z důvodu jejich konečného počtu, ale že do sémantické hry musí vstoupit zejména všechny znaky následující. Jednoduše řečeno, význam čteného se musí konstituovat vším, co čtenář přečte v libovolně vzdálené budoucnosti.

Od tohoto okamžiku již bylo vytvoření veškeré teorie všeho jednoduchou, ať poněkud mechanickou, činností vyžadující pouze velké množství inkoustu (v Evropě nejpoužívanějším byl počínaje dvanáctým stoletím inkoust duběnkový) a listů papíru. Předchozí výzkumy jednoznačně prokázaly, že zdaleka největší objem důležitých informací je schopen pojmout piják, není proto divu, že se stal majoritním médiem plánované publikace.

Bohužel v samém zavěru kompilační práce došlo, snad vinou ztráty naší ostražitosti, ku konfiskaci monumentálního díla ze strany pedagogického sboru. Z dospělé perspektivy je jasné, že podobná pomůcka by v rukou neuvážených studentů byla zcela likvidačním nástrojem celého vzdělávacího systému a takovýto zásah byl tudíž zcela přiměřený a sebezáchovný, nutno však jedním dechem zdůraznit jisté zklamání nad ztrátou, byť kvantifikovanou lhůtou „do konce školního roku“.

Naštěstí jsme již tou dobou byly zcela zaujati kontrukcemi strojů kreslících kuželosečky.

Akim Lvovič Volynskij

2009-08-22T07:39:00.000-07:00

Drahý Akime Lvoviči -- čestný občane města Milána, slovutný autore nezapomenutelného díla o Leonardovi.

Musím se Vám svěřit se svým snem. Kráčel jsem v něm ulicemi Petrohradu v místech kde stojí Vaše kino "Světlá stuha" a kde zaměstnáváte toho polského špindíru Šostakoviče jako klavíristu. Ostatně, doslechl jsem se nedávno, že po Vás onen nestoudník chtěl za svoji produkci peníze a musím říci, že odpověď, kterou jste ho počastoval byla velmi blízká mému pojímání umění. Ano, požadovat honorář za jakýkoliv umělecký projev je čin velmi blízký vraždě Múzy! Svět, jak jej známe, spěje ku zkáze a každý skutek, který, byť jen chvíli, pozastaví zhoubný proces, měl by být nazýván "Skutkem". A takového jsem Vás vždy vnímal: mužem Skutků.

Možná, že jste se již doslechl, že mne opustila žena, má drahá Anastasie Chebotarevská. Jednoduše jednoho dne řekla, že odchází a již se nevrátila. Nemusím vám, znalci tajemných věcí lidských, vysvětlovat, jak hluboké a mystické pouto mezi námi bylo. Śly řeči, že kdosi v mlze spatřil ženu jak skočila z mostu přímo do Něvy a voda její tělo pohltila a již nevydala. Zmizela z našeho světa podobně, jako před časem opustilo mrtvé tělo Gogola svůj hrob -- jistě si na onu příhodu dobře vzpomínáte -- celý Petrohrad nemluvil o ničem jiném. A víte co tom napsal ten darebák Zoščenko? Že prý uklouzla po mokrých kládách -- což je stejně neotesané, jako vysvětlení stavebních inženýrů gogolova případu. Ani mokré klády, ani tlak velkého množství cihel nemohou ve skutečnosti objasnit žádnou z oněch neskonale esoterických událostí. Svět, jak se nám jeví, je pouhou materiální slupkou čehosi nekonečně složitějšího a toliko smrt je vstupní branou k podstatě.

Konečně, nevím, jak by Zoščenko vysvětlil svým inženýrským přístupem to, co se stalo nedávno. Prostíral jsem, jako každý den od doby záhadného zmizení mé ženy i pro ni, když tu u dveří zvoní milice. Prý přímo před domem vyplavalo z Něvy ženské tělo. Byla to, ona! Led, chlad i ryba, odvedly svoji práci dokonale, ale hlas srdce velel jasně. Vrátila se, stejně jako se vrátil Gogol do své krypty a jen nevšímavý hlupák by mohl ignorovat jemné leč jasné předivo osudu.

Drahý Fleskere, známe se již léta a jistě víte, že jsem tématem smrti fascinován -- proto Vám pišu až nyní, kdy naše těla již tlí ve svých hrobech -- leč nerad bych, aby se z mého dopisu vytratilo to nejdůležitější. Vaše kino, se v mém snu jmenovalo: "Barikáda".

Vám oddaný Fjodor Sologub.

27

2008-12-12T13:19:00.000-08:00

Stíná mě na náměstí mistr kat
a vítr v Týnu zvoní hranu.
Nadře se Mydlář, než budu sťat,
jsem dvacet sedm českých pánů.

Ireneo Funes

2008-11-22T01:12:00.000-08:00

Měl bych si prý vést deník. Přijde mi to zbytečné, neboť si pamatuji všechny události svého života tak, jakoby byly stále přítomny a převodem jediné vteřiny do slov bych popsal mnoho stran. Časem bych zřejmě psal pouze o tom jak jsem si psal deník. Mám se snad stát styčným bodem postupů současné psychiatrie a moderní literatury?

Včera mne naštívil pan Borges. "Opět" -- jak říkal. Dobře si vzpomínám na okamžik, kdy to bylo poprvé -- pracoval jsem tehdy jako časomíra pro každého, kdo neměl v našem městě hodinky -- a onen den ve srovnání se včerejškem mi připadá stejně podobný jako mrkev a parní lokomotiva. Jako mrkev a parní lokomotiva pro vás, lidi bez paměti, jako dvě mrkve pro mne.

Nový asistent doktora Lurii nedávno pravil, že i informace mají svoji váhu. Pokud prý dostatečně dlouho shromažďujeme předměty i s nepatrnou hmotností na malém místě, vytvoříme nakonec černou díru, jejíž destruktivní síla může mít katastofální následky. Dlouho pak hovořil o osobní odpovědnosti za svět a zatímco mne vyšetřoval, tvářil se velmi vážně.

Hérakleitos kdysi dávno prý nikdy neřekl: "Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky." Nacož mu údajně Zenón nikdy neodpověděl: "Protože do řeky nevstoupíš ani jednou." Snad proto má doktor Luria na dveřích cedulku: Nevstupovat. Já z řek, do kterých jsem kdy vstoupil, nikdy nevystupuji. Pamatuji si věci, které staly. Snad kdybych byl starým filosofem, lidé by si o mne pamatovali věci, které se nestaly.

Měl bych si prý vést deník, ale může si psát deník člověk, který je sám svým deníkem? Přesto to zkusím. Začnu zvláštní chutí kávy od asistenta doktora Lurii.

Riga

2008-10-28T01:36:00.000-07:00

Slavný, ctihodný a opatrný soude rižský. Sešli jsme se dnes, abychom učinili rozhodnutí ve věci Criminis laesae Majestatis causa, tedy spiknutí, jehož hlavním a jediným strůjcem je město Riga.

Během celého řízení jsme dokázali na tisíci stranách spisů monstrozní rozsah tohoto zločinu. Vini jsou nejenom obyvatelé, jejich předkové i potomci, leč i ulice, náměstí, domy a jejich znamení. Dále ozvěny klapajících kopyt a sípavá kvílení meluzíny v městských komínech. Stejně tak nápisy na zdech i způsob, kterým si místní lid podává ruce při rozlučce. Podařilo se nám prokázat spojení odpadního systému se sanovaným hřbitovem a rovněž nadevší pochybnost rozluštit tajný kód tanečních pořádků.

Vážený soude, říká se: "Bůh je vysoko, car daleko a ruská duše široká". Ano tak obrovský prostor dokázalo město Riga svým spiknutím vyplnit. Dovoluji si prohlásit, že v celých dějinách severní části naši guvernie od roku 1740 nenajdeme zločin stejného rozsahu. Tváří v tvář peklu, prokažte prosím svoji odhodlanost podobné zlo jednou provždy vymýtit.

Možná si řeknete, že ve spisech není jediné zmínky, která by poodkryla účel spolku, ale může mít spiklenectví bohulibé záměry? Historie i zdravý rozum praví jednohlasně: "ne". Každé podobné spřísahanectví je přístavem, ve kterém dříve či později zakotví zločinné zámysly.

Podobně vámi může hlodat pochybnost, není-li trest smrti pro město zbytečně krutý, zda by u mírněji se provinivších čtvrtí nestačilo odnětí svobody. K tomuto jediné. V rozsahu stran sto až sto pět spisu jsme prokázali aktivní účast na zločinu spiknutí i městskému žaláři. Jak jistě uznáte, nelze dobře držeti vězně v popraveném vězení.

Říká se mi to těžko, slavný soude, ale do celé záležitosti byl zapojen i slavný soud, tedy i on by měl být sťat spolu s ostatními jako exemplární ukázka síly a odhodlanosti moci soudní.

Slavný soude, jsem pouhý, snad pečlivý, nikoliv však slovutný magistrátní úředník. Má vina byla doložena na straně třista sedm spisu. Chtěl bych vás však požádat o laskavost. Rád bych byl popraven mezi posledními, aby má duše odcházela do nebe s vědomím, že i své poslední úloze jsem dostál s veškerou požadovanou vážností.

Delia Derbyshire

2008-10-22T09:09:00.000-07:00

-- Kudy vede cesta z města?

-- Svět je třeba rozřezat na malé kousíčky a znovu slepit.

-- A vy jste doktor?

-- Kdo?

-- Všichni jsme Deliu Derbyshire milovali, i když někteří z nás až po tom, co umřela.

-- Je jednodušší milovat mrtvé.

-- A když ne rozřezat, tak aspoň pustit pozpátku.

-- Doktor Kdo?

-- Atsěm z atsec edev yduk?

Emmy Noether

2008-10-20T09:14:00.000-07:00

Třetí den u napajedla, třetí den beze spánku. Jen občasná chvilková dřímota pravidelně přerušovaná i sebetichým zvukem.

Místo, které zůstalo utajeno lovcům z jiných matematických klanů. Stane se místem Emmina úspěchu, nebo jen dalším památníkem špatné intuice, mohylou nenaplněných očekávání ukrytou v abstraktních lesích?

Šramot na stezce vzbudil v Emmy naději. Pokolikáté popolykává sliny vzrušení těžko spočitat -- nikdy nebyla silná v aritmetice nekonečných ordinálů. Ale teď na stezce i něco vidí. Jejich těla jsou krásná, majestátní, ireducibilní.

Emmy rutinně kontroluje existenci inverzního prvku a pozvedá zbraň. Kategorie komutativních okruhů ze zachvěla vítězným pokřikem.

Šneur Zalman

2008-10-18T10:30:00.000-07:00

Za slavným rabínem přišel jednou jistý mladý muž a zeptal se ho: "Rabi, když je Bůh vševědoucí, proč nám neustále klade nějaké otázky?"

Rav mu odpověděl: "Každý vševědoucí se jím stal tak, že položil velmi mnoho dotazů a dostal na ně správné odpovědi. Nejinak je na tom i náš Bůh. Nám je však souzeno obývat vězení času a Jeho otázky, položené kdysi, vnímáme jen ozvěnou věčnosti."

Mladý muž se zamyslel a zeptal se znovu: "Tedy každý, kdo klade neustále otázky se jednou stane Bohem? Jak je toto možné, když Bůh je jen Jeden?"

Rabín se usmál, prohodil pár tichých slov ke svému čeledínovi, spokojeně se pohladil po břiše a řekl: "Pochopil jsi to správně. Je to celé velká soutěž a vítězství čeká jen na Jednoho. Vidím, že jsi chytrý mladý muž a tak ti jistě nebude zatěžko pochopit, proč jsem svého sluhu poslal pro vykrvovací nůž."

Daphne Oram

2008-10-16T10:08:00.000-07:00

"Ač mezi námi není vše v nejlepším pořádku, musím se Daphne zastat. Jedná se o velmi loajální pracovnici a oddanou platoničku -- jak to ostatně vyžaduje její pracovní smlouva. Tedy, přesněji řečeno reformovanou platoničku. Ale jak jistě víte, výklad, ve kterém je stěna jeskyně nahrazena promítacím plátnem, její ústí pak optickým zařízením a svět ideí celuloidovým páskem, schválila sněmovna již dávno a nepamatuji si případ, kdyby toto bylo důvodem k vyšetřování."

Ředitel BBC neměl rád pracovní obědy s členy výboru pro nebritskou činnost, ale protože neexistoval způsob, jak se jim vyhnout, snažil se si je aspoň co možná nejvíce zpřijemnit. Proto během svého dlouhého monologu hledal v jídelním lístku vhodný dezert.

"Ano, Daphne sice věří, že Nejvyšší promítač zaměnil zvukové stopy a snaží se ve vlastním volnu zrekonstruovat původní záznam, ale naše právní oddělení je názoru, že platonismus se týká pouze vizuálních aspektů percepce a tento výklad je tedy konzistentní jak se světonázorem BBC, tak celé Velké Britanie."

Nakonec volba padla na tiramisu.

Daphne Oram zastavila magnetofon a modifikovanou pásku uložila do archivu. Ano, takto to muselo být.

Wlodzimierz Ledochowski

2008-10-14T00:41:00.000-07:00

Zvuk mnutých rukou vyvoláva představu spokojeného výrazu. A tak tomu skutečně bylo, výraz na tváři Wlodzimierza Ledochowského byl spokojený více než nadmíru.

Ačkoliv. Wlodzimierz se tvářil spokojeně neustále: ve spánku, při přemýšlení, dokonce i když káral či trestal své podřízené. Kdyby se zachovaly vhodné fotografie, možná by vyšlo najevo, že spokojeně vypadal i těsně po narození. Nezachovaly.

Lhostejně k celkové letoře, k momentální spokojenosti měl Wlodzimierz důvod. Plán vycházel a dle všeho i velmi dobře. Jazykem vyvolávaných představ: ozubí koleček dokonale zapadala.

Plán. Jisté bylo, že za Ledochowskeho života nebude dokončen. Koneckonců Wlodzimierz nebyl ani jeho autorem, ani nevěděl, kdo a kdy s plánem začal. Panuje obecná představa, že umírající generál sdělí ústně všechna řádová tajemství svému nástupci. Možná je to pravda, ale plán do tohoto souboru informací nepatří. Současný generál jej objevil náhodou a domníval se, že nejinak to bylo i u jeho předchůdců. A plán byl dokonalý nejen z tohoto hlediska.

Bylo sychravé podzimní ráno a Wlodzimierz Ledochowski si mnul ruce, aby zahnal pocit zimy.

Attila von Szalay

2008-10-12T01:07:00.000-07:00

Jednou to prasknout muselo a je jedno, jestli šeptandovým samopádem, nebo glosolálií neopatrného zasvěcence.

Jasně, všechny nás překvapilo, jak se za zdánlivou maličkostí může skrývat obludná srostlice soustavy spiknutí komplotářů a jejich přispřeženců prorůstající od zmrzlinářů až po státní úředníky a upřímně: některá odhalená fakta nás děsí ještě teď.

Jeli v tom všichni. Výrobci záznamových zařízení, majitelé krematorií, akcionáři pohřebních ústavů, prodavači elektrospotřebičů, kontroloři NKU -- nikdo nemůže říct, že má čiste ruce.

Jednou to prasnout muselo a Attila -- Attila von Szalay to první řekl nahlas.

Lucio Fontana

2008-10-10T01:07:00.000-07:00

Jsem král Berserk a dle všeho krásný král Berserk.

Dlaně otylé mozoly svírají -- jedna lano, druhá meč.

Jsem berserk-král-kyvadlo a můj meč -- injekční stříkačka emocí -- je zaujat smrtelným dialogem s plátnem.

Protože jen mrtvá plátna mohou žít v galeriích.

Giacinto Scelsi

2008-10-08T08:39:00.000-07:00

"Stoupáme?"

"Stoupáme", odvětil Vieri Tosatti, za poslední půlhodinu již počtvrté.

"Pronikli jsme sférou mocností a rychlost vzestupu jeví se konstantní", doplnil svoji kusou informaci po krátkém zkoumání údajů duchovního barometru, zatímco Giacinto Scelsi narychlo dopisoval dechový kvintet.

Dnes, v době charterových letů Praha--Bůh zpáteční s hostinou filosofů v ceně, se může zdát myšlenka přepravy napříč duchovními sférami prostřednictvím balónu plněného hudbou jako skrznaskrz bláznivý nápad, ale Giacinto se narodil v době přející potrhlým ideám.

I když první pokusy nebyly zrovna povzbudivé a papírové modely plněné nonety a nokturny se jen stěží odlepily od země, Giacinto vytrval a po mnoha vyčerpávajících měsících usilovné práce vytvořil hudební materiál schopný pozvednout jeho tělo očištěné půsty a meditacemi dostatečně vysoko k tomu, aby zaslechl hudbu sfér interpretovanou sborem andělských kastrátů. Posílen úspěchem a částěčně i inspirován, jal se ještě více komponovat a záhy jeho důmyslné přístroje ovládli veškerý duchovní vzdušný prostor Říma.

"Stoupáme."

Harry Partch

2008-10-06T04:57:00.000-07:00

"Napsat balet je triviální", říkal mi Harry Partch, "potřebuješ k tomu jen tři věci". "Navrhnout a postavit vlastní nástroje, vymyslet k nim novou hudební teorii a pak už jen napsat balet."

"Ty tři věci jsou ve skutečnosti čtyři", pokračoval Harry, po krátké odmlce, během které ze slánky a párátek sestrojil podivnou kytaru a naučil na ni hrát několik kolemjdoucích. "Vyškolit orchestr, ne více než sedmdesát lidí, při větším počtu by si již narazil na organizační potíže."

Partch usrkl piva, zaujat zvukem který pulllitr vydal s dotekem zubů, poznamenal si tajemné číslo blízko rysky do zápisníčku a pokračoval: "Pak zbývají drobnosti: choreografie, kostýmy, kulisy. Jak říkám, napsat balet je triviální."

John Coltrane

2008-10-04T13:00:00.000-07:00

Drahý Leo,
Postavil jsem úžasné schody. Nájemníci si sice stěžují, že jsou na chození příliš obrovské, ale co mám dělat, když to tak cítím. Jsou nádherně cyklické a po deseti minutách šplhání se vždy ocitneš na tom samém místě. Z hlediska transportu větších břemen to asi není příliš praktické, ale výsledný estetický dojem je naprosto velkolepý. Do každého směru trčí ostré mimotonální dominanty a vše se točí dle tvrdého diktátu velkých tercií. Škoda, že je nemůžeš vidět. Seznámil jsem se s úžasným chlapíkem. Jako pokrývač je možná průměrný, ale jeho harmonické dekonstrukce střešní krytiny ne mne udělaly velký dojem. Nabídl mi účast na opravě sklepa paní Elingtonové. Sklep je plný koksu, takže se velmi těším. Pošli prosím nějaké peníze.
John

Derek Bailey

2008-10-02T00:55:00.000-07:00

Lepší dárek k sedmdesátým narozeninám si Derek Bailey ani nemohl přát. V kostěném papíru si hověl zbrusu nový karpální tunel dlouhý tak, že by mohl spojit Francii s Anglií a ještě zbylo pro všechny avangardní kytaristy světa spojte se.

Nekorunovaný král jiné kytary pochopil, že našel svoji korunu, jízdenku do kraje Josefa Holbrooka. Vše, o co se celý život pokoušel, ted leželo v malé krabičce na stole.

Derek opatrně vyjmul karpální tunel a nasadil si jej na pravou ruku. Nový a starý svět teď oddělovaly jen tenké stěny londýnského pokoje.

Conlon Nancarrow

2008-09-30T23:49:00.000-07:00

Ozvěna zatuchleho sklepa pod Mexiko City byla příliš zaměstnána zvuky děrovacích kleštiček, než aby dokázala opakovat jinou než svoji obvyklou cvakavou mantru. Ostatně, Conclon to ku své práci ani nepotřeboval. Doba, kdy mu zaprášená pianola sloužila jako tyglík, v němž purifikoval elementy zakoupené v drogerii Art Tatum a potřebách pro zvukové chemiky JSB, pominula již dávno. Hlavní postavu svého Theatrum Musicum již našel.

Zatímco jiní se stálé pachtili s hledáním základních hudebních morfemů, Conlon měl jasno. Základem je dirka. Nic v papírových útrobách způsobující chvilkovou nejistotu kladívka předcházející jeho pád v strunoví. A Conlon dokázal důmyslným uspořádáním nicoty vytvořit svět. Nepotřeboval ani sedm dnů, ani slovo.

Osamělý Bůh zatuchlé sklepní místnosti pod Mexiko City.

Dante a Petrarka

2008-09-29T11:35:00.000-07:00

Dante seděl v zadním pokoji svého florentského
bytu, který si již před létem zařídil jako laboratoř. Dveře
nechával ze zásady otevřene, takže Petrarka mohl vstoupit
bez klepání, což také udělal. Zastihl Danta skloněného nad
stolem, jak cosi kutí.

Stroječek v jeho rukou vypadal trochu jako zubní protéza,
ovšem bez zubů.

"Co to bude?" zazajímal se Petrarka.

"Dělám na novém jazyku. Pracovně mu říkám talinština,"
odvetil Dante, aniž by zvedl hlavu.

"Italština by možná znělo lépe," prohodil Petrarka
zamyšleně.

"Italština," opakoval zálibně Dante a drbal se přitom v
rozkroku, což značilo jeho hluboké soustředění. "Ostatně
nechceš to vyzkoušet?"

"Hm, jestě bych to tady malinko změkčil," navrhl Petrarka
po chvíli, již s aparátkem v ústech. "Taky bych vyhodil
tuhle vidličku."

"To je ypsilon, ale máš pravdu, asi není potřeba."

Změna byla záležitostí několika okamžiků.

"Mluví se s tím docela dobře", zahuhňal Petrarka skrze strojek, "ještě bych zkusil jak s tím půjde skládat poezie."

"Je to sice jenom prototyp, ale můžes si ho pár dnů nechat,"
odvětil Dante.

"Diky, zkusím to. A co je tohle?" zeptal se Petrarka.

"Hra. Společenská. Řikam ji: Nebe, peklo, ráj."

"Očistec by byl možná lepší." odtušil Petrarka.